Je tomu více než deset let, co jsem v Brně poznala paní Bezdíčkovou. Od té doby jsem za ní jezdívala a díky ní jsme poznala nejen Brno, ale i část jižní Moravy.
Tahle neúnavná žena mi ochotně ukazovala všechny pamětihodnosti a krásy tohoto kusu vlasti. Laskavě též napsala doslov k mé knize. A samozřejmě jsme spolu mnoho a mnoho hovořily.
Ještě v srpnu mi Erika volala, slíbily jsme si, že se sejdeme, trochu si stěžovala na zdraví a řekla, že ji už život nebaví. Na židovský Nový rok 1. tišri 5781, který letos připadl na 19. září, jsem jí posílala přání všeho dobrého, rok příznivý a sladký, aby ke mne vzápětí dolétla zpráva, že právě toho dne paní Erika odešla. Při vzpomínce na její poslední slova, která mi řekla, vím, že odešla v utěšeném stáří, sytá dnů, jako hrdinové Bible. Podle její pevné víry se již konečně potkala se svou maminkou, která nad ní po celý život bděla a rozpínala křídla své ochrany, jak mi Erika vyprávěla.
Paní Erika Bezdíčková patřila k těm lidem, kteří ve svém osudu prožili osud celé země, a navíc jim byl dán dar slova, aby mohli o prožitém vyprávět. Přes svůj mimořádný slovesný talent a přes své publicistické zkušenosti váhala paní Bezdíčková s vydáním pamětí, neboť utržené rány byly příliš bolavé i po desítkách let. Teprve padesát letech poté, co unikla z jícnu smrti, dokázala paní Eriky sdělit něco ze své zkušenosti v útlé knize Moje dlouhé mlčení. Díky vytříbenému jazyku a autorčině schopnosti mistrné zkratky otevírá tato kniha velmi barevný obraz prožitých roků poznamenaných dvěma krutými totalitami dvacátého století.
Paní Erika prožila své dětství v harmonickém prostředí milující rodiny v Žilině a v několika odstavcích vykresluje nejranější vzpomínky na rodiče, prarodiče, příbuzné, služebnou Maryšku, spolužáky a kamarády. Již jako školačka se Erika setkala i s antisemitismem, kterému nerozuměla, ale který předjímal budoucí hrůzy. Idyla skončila odtržením Slovenského štátu a nástupem fašismu, po několika letech strádání a perzekucí byla rodina odvezena do vyhlazovacího tábora Březinka. Jako třináctileté děvčátko byla Erika odtržena od rodičů a již nikdy se s nimi neshledala.
Ve své knize popisuje přežívání v koncentračním táboře, později v pracovních táborech v Německu a pochod smrti, z něhož se jí podařilo s přítelkyní uprchnout. Ještě po válce se jako tulačka bez jakéhokoliv majetku protloukala po Evropě a hledala maminku, příbuzné a domov. Domov už ale neměla, v jejich starém bytě žili cizí lidé a málokdo jí nabídl pomoc. Erika popisuje těžká poválečná léta, která nepřinesla mnoho radosti, popisuje svá nešťastná manželství poznamenaná prožitými traumaty, postupné získávání vzdělání a profesní růst rozhlasové redaktorky pod laskavým dohledem takových lidí, jakým byl například Ota Pavel.
Ani komunistický režim nedal Erice zapomenout, že totalitní režimy se jeden od druhého mnoho neliší. Celý aktivní život byla perzekována, vyhazována z práce, stále chudá a ohrožená. Přesto v sobě našla velkou sílu a nejen že přežila, ale stala se výraznou publicistkou respektovanou významnými osobnostmi kulturního života v Československu, lidmi, kteří si i v komunistickém režimu zachovali rovnou páteř. Jako velké osvobození přivítala listopad 1989 a uměla si vážit svobody, kterou jsme tehdy získali. Stále svěží a duševně energická jezdila i v pozdním věku paní Erika po republice, navštěvovala školy a vzdělávací instituce a přednášela. Zůstávala v centru dění, sledovala události, vstupovala do nich a neúnavně připomínala cenu svobody a lidskosti.
V krásném domě v brněnských Řečkovicích spolu s laskavým manželem Pavlem, kruhem přátel a milovaným pejskem mohla paní Erika alespoň v závěru života nalézt spočinutí, nikdy si však nedopřála nečinnost či rezignaci, vždy plná nápadů, života a elánu rozdávala naději a radost.
Bude nám chybět.
Baruch dajan ha-emet! Požehnaný buď spravedlivý soudce!
