Pobaltské země, Polsko a Ukrajina, země, na které občas hledíme skrz prsty, ukázaly nyní zcela zřetelně světu, co si myslí o ruské zahraniční politice, či spíše ruském zahraničním strašákování. Ne tak my. My, tak hrdí na svou příslušnost k Západu, k Evropě, ve svých očích nadřazení těmto východním státům, zařadili jsme se k buranským patolízalům Kremlu.
Estonský prezident Toomas Hendrik Ilves se postavil jednoznačně za svůj znepokojený národ, jeho země nabídla Gruzii konkrétní pomoc při obnově počítačové sítě, stejně tak Litva i Ázerbájdžán, kde se konají rozsáhlé humanitární sbírky. Představitelé pobaltských států a Polska bez váhání odsoudili ruskou agresi v Gruzii. Lidé v zemích s bolestnou zkušeností minulých desítiletí mají obavy a ptají se: Budeme příště na řadě my? Stačí přece tak málo, například aby prezident Juščenko, nebo některý jiný představitel bývalého sovětského satelitu řekl něco, co se pánům v Moskvě znelíbí.
Přesto, že se po jistém váhání také z České republiky důležité hlasy vládních představitelů ozvaly vůči Rusku kriticky, razantní a zcela protichůdné vyjádření pana prezidenta již prolétlo světem. Paradoxní je, že v samotném Rusku si ho příliš nevšímají, je přece samozřejmé, že mužik sklapne, to ani není třeba ocenit, to je jeho kmánská povinnost. Pánové bojují, poddaný musí mlčet. Zato na západě si nás díky panu Klausovi již zařadili, jsme nespolehliví spojenci, není jasné, co od nás čekat, jsme prostě švejci.
Jenže situace má i další rozměr: objevují se náznaky, že v Rusku panuje dost velký chaos, zprávy se rozcházejí a není ani moc jisté, kdo vlastně velí armádě. Možná si páni generálové už několik dní či týdnů dělají, co chtějí, aniž se ptají regulérní vlády. Oficiální prohlášení vydává povětšinou armáda, není s kým jednat. Celá akce v Gruzii může být také manévrem zakrývajícím vojenský puč. Nebo je válkou, která má zastřít skutečnost, že je Rusko v hluboké krizi, rozložené zevnitř, nefunkční a velmi slabé. S dynamickou Čínou na východní hranici vyhlíží možná nová teritoria na západě a nyní zkouší, co si Evropa nechá líbit. Sibiř totiž dlouhodobě neudrží, je příliš rozlehlá a příliš bohatá a bude snadným soustem pro hladového souseda. Na dobytí západu jestřábi z Kremlu dosud nemají sílu, ale Rusové jsou trpěliví, zatím si zde budují předpolí, do padesáti let by mohli zase někoho „osvobozovat“. Tisíce ruských občanů žijí ve střední a v západní Evropě, mnozí místní lidé se nechávají exotickou říší fascinovat jako králík hadem.
Je smutné, že k této rozkládající se říši vzhlíží tolik našich spoluobčanů s neskrývaným obdivem a zastydlým panslovanským sentimentem. Zatímco se civilizovaný svět pokouší ubrzdit pád Ruska do chaosu a zabránit tomu, aby strhlo i své sousedy, my se tady budeme strašit ošklivým strýčkem Samem a budeme tančit podle balalajky, budeme se klanět moudrému báťuškovi a jeho bojarům? Možná ale, že velký báťuška je už mrtev, udatní bojaři zešíleli a naše tanečky jsou jen pro smích. Pro smutný smích. Bylo by mi dost líto, kdyby se také jeden národ ve středu Evropy ocitl na konci svých dějin.
