Džamila Stehlíková a veselí braši

Není mnoho divného na tom, že ministyně Džamila Stehlíková byla obtěžována vyděračskými nároky a že jí vyhrožoval psychicky narušený jedinec. Veřejně činné osoby musí počítat i s nepříjemnou, ba obtížnou pozorností, která může v krajním případě dokonce signalizovat vážné ohrožení. Vpád evidentně duševně vykolejeného muže do Strakovy akademie se zbraní a agresivními úmysly je znepokojivým faktem, před nímž bychom neměli zavírat oči. Nicméně celá aféra má ještě jeden, možná tragičtější aspekt.  Je jím morbidní vlna "hlasu lidu" v internetových diskusích.

           Zde už nejde o jednoho zřejmě nemocného ubožáka, který  se rozhodl vymámit pár miliónů za všelijaká příkoří, která mu údajně způsobila společnost, ale o pokřik lůzy veřejně oslavující pokus o vraždu. Ministryně Džamila Stehlíková se dopustila hned tří provinění, která česká internetová sběř  zastoupená některými opelíchanými bařtipány, veselými brachy všeználky, kteří ovšem sami sebe vnímají jako učiněné ztělesnění vlastenectví, mužnosti a čisté rasy, neodpouští:

            Za prvé: paní ministryně je žena. Pro pány tvorstva z internetových diskusí tedy tvor méněcenný, kterého je třeba neustále peskovat, poučovat, odkazovat na správné místo, vést a řídit. Tito zbabělci a maminčini mazánkové uznávají ženy pouze v podobě blonďatých prsatek na stránkách určitých časopisů. Inteligentních a schopných žen se bojí (asi právem, nestačili by na ně duševně). Ve skutečnosti by utekli i před těmi sexbombami, kdyby je potkali náhodou živé (také právem, nestačili by na ně sexuálně).

            Za druhé: paní ministryně je původně cizinka.  Co na tom, že to není na jejím jazyce poznat, co na tom, že po léta obětavě pracuje pro český národ. Co na tom, že pro tento lid vykonala mnohem více než mnohý "vlastenec" dělající českému národu nanejvýš ostudu. Náš xenofob by ji nejraději poslal "zpět na Sibiř" (jak napsal jakýsi geografický mudrc v internetové diskusi).

           Za třetí: paní ministryně zcela v intenci svého úřadu, neúnavně, neokázale, a přesto nepopulárně pomáhá menšinám ve společnosti. A dělá to efektivně, statečně a důsledně. Na rozdíl od mnohých jiných ministrů bere svůj úřad vážně a opravdu v něm pracuje. Myslí nikoli na svoji kapsu jako někteří její kolegové, ale na svoje poslání. Nedostala se k moci za populistické žvásty o opálených spoluobčanech (jako někdo jiný). Nejde jí tolik o křeslo či koryto, jako o ně jde za každou cenu některým jiným politikům, jde jí o věc. Je kompetentní.

            Býti kompetentní se u nás nerado vidí. Již po mnoho let se tak trochu plácáme v amatérismu, klientelismu, hrabivosti, malosti. Hrajeme rádi betla. Když  pak někdo z tohoto chlívečku vybočí, je třeba mu důrazně ukázat, že by eventuálně mohl přijít k úrazu. Psát vyděračské zprávy nebo mávat zbraní je ubohé, můžeme to však pochopit u člověka duševně nemocného. Mnohem ubožejší je cynicky potěšené chrochtání nad činem pomatence a hulvátské nadávky vůči schopné, statečné a silné ženě, takové, jakých bychom potřebovali více ve všech oborech, výhrůžky a povyk anonymních lhářů, zbabělců a slabochů, kteří svoji impotenci zakrývají siláckými bláboly na internetu.

           Paní Džamile Stehlíkové přeji pevné nervy, dobrou náladu a hodně sil. Naštěstí je u nás mnoho lidí, kteří si jí nesmírně váží a umějí její úsilí ocenit.