Bylo toho napsáno mnoho o šedesátém výročí vyhlášení Státu Izrael. Ještě hodně toho napsáno bude. Nechci k metrům odborných analýz přidávat další decimetr těžkého čtení. Na oslavě narozenin se to nehodí, je také třeba se bavit. Náš milý oslavenec se má čile k světu a navzdory všelijakým nepřejícím závistivcům si umí ve víru dějin poradit. Má i mnoho přátel, kteří mu upřímně přejí jen samé dobré věci. Dobrý den, Izraeli!
Modlitba v HebronuM.Tydlitátová
V nemocnici Hadasa mne vždycky znovu dojme cyklus vitráží Marca Chagalla. Při svých návštěvách Izraele si vždy snažím najít čas k návštěvě nemocniční synagogy, kde je do moderní symbolické architektury zakomponováno těchto dvanáct oken představujících dvanáct izraelských kmenů. Vždy vstoupí slupinka turistů a poslouchá průvodní slovo doprovázené hudbou Vivaldiho, i když je to vše poněkud zautomatizované, nechybí silná atmosféra. Nejkrásnější zážitek jsem ale měla, když mezi nás náhle přišla maminka s asi desetiletým chlapcem v nemocničním pyžámku, bledým a zesláblým. Kolem čela měl omotaný bílý obvaz, vypadal vyčerpaně a apaticky. Sotva vstoupil pod Chagallovy obrazy, otevřel pusu a zaklonil hlavu, fascinovaně zíral do barevných světel a po tvářích se mu začaly koulit slzy. Plakal tiše, nevzlykal, neříkal nic.
Zlatá brána je místo sporné i slavné, tudy jednou projde Mesiáš. Ve slunci vypadá opravdu důstojně a v hradbách skoro září. Je zazděná a obklopená muslimským hřbitovem. Když k ní přijdete, najdete kolem ní ještě důkladný železný plot zamčený na řetěz a těžký zámek. To aby jí neprošel jen tak někdo. Říká se, že ten hřbitov má zabránit tomu, aby tudy Mesiáš vešel do města, podle tradice jej má totiž předcházet prorok Eliáš Tišbejský, který je z kněžského rodu a na hřbitov nesmí vstoupit. Takže by nemohl pro Mesiáše tu bránu otevřít. Ale jiná tradice zdůrazňuje spíše to, že být pohřbený na tomto místě je nejen velkou ctí, ale má to i tu (pochybnou) výhodu, že vstanete jako první z mrtvých, až na tomto místě začne boží soud.
V Safedu si připomínáme tradici luriánské kabaly. V synagoze, kam Rabi Izák Luria chodil, je krásná schrána na Tóru. Je bohatě vyřezávaná a omalovaná, má pěknou oponu. Na tom by nebylo nic divného, však je to místo nadmíru slavné. Ale všimněte si někdy, jak prosté to vše je. Synagoga je malá, nenápadná. Aron hakodeš je dílem lidového umělce: po sloupech se pnou popínavé rostliny, rozvíjí se listy a luční kvítí, zrají hrozny, všechno je pestré a bujně zdobné, ale asi tak jako veselá písnička. Žádný mramor, žádné zlato, jen dřevo a barvičky jako z dětské knížky. Tady není místo pro zapšklou důstojnost, všechno zde volá, že víra je radostná a potěšující věc a že i květiny a listy chválí Boha. Nad pestrou oponou mezi mnohými úponky leží vyřezávaný lev, který upomíná na Luriovo přízvisko Ari. I ten lev působí spokojeně, mírumilovně a vesele, jistě by se nechal pohladit. Podle safedských legend prý Izák Luria rád rozmlouval se zvířaty a rostlinami, ba domonce i s vodou, kameny a horami, neboť ve všem slyšel tichý boží hlas.
Timna je místem pouště, větru a dávných vzpomínek. Zde dolovali otroci pro staré krále měď v hlubokých šachtách, zde zněly hlasy horníků, poslů, kupců i vojáků. Nyní je zde hluboké ticho rušené jen podivným kvílením a duněním větru v kaňonech. Tady sama země předvádí všechnu svou sílu a krásu. Barevné hory a skály se zdvihají ze stejně pestrých písků: růžová, sírově žlutá, černá, rudá, bílá… A navíc se zde nalézají zelenomodré „elatské kameny“, národní polodrahokamy Izraele. A když se pozorně podíváte pod nohy, uvidíte místy velké zkamenělé amonity, korály a mušle z dob dětství života na Zemi.
Fotografie: Věra, Klára a Mirjam Tydlitátovy
