Díky za prima studenty, hodně se od nich učím

Tolik podivného se toho napovídá o té dnešní mládeži... Někdy i dost nepěkného. Mimochodem takhle se žehralo už ve starém Sumeru. Jak jsou ti mladí neuctiví, hrubí, zkažení. Měli jsme ve středu imatrikulace, noví studenti si šli slavnostně pro indexy. Od letoška máme indexy virtuální, elektronické, tak studenti dostali jen takovou kartičku s imatrikulačním slibem a podpisem děkana, ale se vší středověkou parádou.

Pomalu jdeme za sebou jako husy v těžkých černých talárech, hm, aula je dost vytopená, bude nám horko. Taláry jsou vlněné a navíc ozdobené persiánem. Sálem zní hudba, která má navodit slavnostní atmosféru, snad to ještě někoho dojímá, hlavně těch několik příbuzných, kteří se přišli potěšit úspěchem svých dětí. Tak pozor, nepřišlápnout si lemroucha, nezachytit podpatkem podsazení, pomalu, hlavně si držet odstup...

Neporazit křeslo za pultíkem na pódiu. Stáhnout talár, aby se mi nedmul na prsou více, než si žádají přirozené tvary. Vstát při hymně, potlačit kýchnutí. Jestlipak je to ta nová verze hymny? No jo, je to nějaké jiné. Hledám očima známé tváře. Před námi stojí řady trochu dojatých, slavnostně naladěných a soustředěných studentů, jestlipak se někde vzadu hihňají? Zazvoní někomu mobil? Nevypadne nějaké dívce z dekoltu ňadro? Nepřijde mladík v maskáčových kalhotách? Trapasů se trochu bojíme všichni, ale na druhou stranu někdy je to vítané rozptýlení. A pak přistupují, tedy měli by důstojně přistupovat, ale ve zmatku různě cupitají, poskakují a přiklusávají, máchnou rukou k žezlu, šeptají slib. Měli by slibovat hlasitě, ale jen asi dva to dokáží. Ruku podávají děkanovi trochu zmateně. Mají prostě trému a selhává jim hlas. Kluci jsou oblečeni v kvádrech, děvčata v různých pěkných šatech, na šíji mají překrásné náhrdelníky, protentokrát vyndali z obočí a rtů piersing, dredy si stáhli do ohonu. Je to trochu dlouhé, jak jde řada za řadou. Ti moji jsou až na konci. Hlavně ať to nezkazí, tak správně, ruku vztáhnout k žezlu, vyslovit slib...

Na Gaudeamus igitur vstáváme, zkouším tiše zpívat, ale nechytám se do tempa. Jinak nezpívá nikdo, zná vůbec někdo ta slova? "Nuže, buďme veselí, dokud jsme mladí..." Máme nového pedela, máme samé hezké kluky za pedely, pěkně nese to žezlo, nese ho poprvé, snad nezakopne. Zase dávat pozor, abych si nepřišlápla talár... Konečně jsme mimo aulu, zabíháme do šatny, honem z ramenou stahuji těžkou látku a nadechuji se čerstvého vzduchu. Kolegové komentují průběh slavnosti. Jsme rádi, že to máme za sebou a bez větších problémů, jen nějaké kartičky neodpovídaly, protože kdosi ze studentů nepřišel. Další obřad bude až za dvě hodiny, trochu se uvolňujeme. U dveří stojí tři studenti a povídají mi: "Pojďte s námi na kafe..."

Sedíme v kavárně u dlouhého stolu, který jsme sestavili z maličkých stolečků, kolem zní smích, vtipy, vyprávění. Ani nevím, kolik nás tu je, snad deset dvanáct. Budoucí magistři. Tyhle studenty jsem už provedla bakalářským stupněm, takže se známe a dokonce jsme spolu ledacos prožili. I na cestách jsme spolu byli, v Polsku i v Izraeli, bloudili jsme křižáckým hradem v Akku a seděli nad mořem v Jafě, na rybáře jsme tam volali: "Tak co? Berou? Berou?" S potlačovanou úzkostí jsme se za zvuků střelby prodírali tržištěm k hrobce Machpela v Hebronu. Prolézali jsme antikvariáty v Jeruzalémě. Protrpěli jsme spolu státnice. Někteří už mají za sebou trpké zkušnosti, všichni přemýšlejí o věcech dobrých i zlých, ještě znají cenu a sílu přátelství a důvery. Proč mnozí z nás učitelů na tyhle věci dávno zapomněli? Přečetli jsme spoustu knih, ale kdo z nás si zachoval jasný pohled a nezkaženou mysl i otevřené srdce? Stále se učíme od svých studentů. Mám dnes kolem sebe přátele. Jsou to prostě výborní mladí lidé. Ještě na sobě mají krásné šaty, jsou veselí, plní nadějí, hledí do budoucnosti radostně a mají čisté duše. Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus... Komu jen poděkovat za tyhle báječné lidi?