Der Stürmer, neboli Útočník byl nacistický týdeník vydávaný Juliem Streicherem. Jeho vyhrocený antisemitismus servírovaný vulgární formou tvořil krajní hranici nacistické propagandy určené nejširším nevzdělaným vrstvám. Aby byly záměry vydavatele snáze pochopitelné, tvořily podstatnou část plochy tohoto listu antisemitské karikatury. Vydavatel byl po válce popraven.
Julius Streicher založil tento bulvární list již v roce 1923, tady deset let před nástupem Hitlera k moci, od počátku v něm brutálně napadl židovské spoluobčany, zřejmě mu to však procházelo bez velkých problémů. Za války pak dosáhl náklad časopisu téměř půl miliónu výtisků. Němci se ve 20. letech považovali za vysoce kulturní národ a stěží by uvěřili tomu, že nálada ve společnosti, která začíná trapnými obrázky a přitroublými pomluvami v obskurním časopise, bude mít za pár let tak tragické vyústění, jakým byla plánovaná genocida židovských spoluobčanů, z nichž mnozí byli platnými členy německé společnosti, vysoce vzdělaní a asimilovaní občané, lékaři, vědci, umělci, na něž mohlo a mělo být Německo hrdé.
Podrobnosti o týdeníku Der Stürmer
Je otázkou nakolik mohou karikatury a fantasmagorické konspirační teorie reálně ovlivnit veřejné mínění a jaký podíl viny na vraždách civilistů měl vydavatel Julius Streicher, ve vyhrocené atmosféře po válce, kdy vycházely najevo všechny hrůzy šoa, však Norimberský tribunál shledal Streichera vinným a odsoudil jej k smrti. Význam propagandy byl jasný všem, vítězům i poraženým, a nikdo jej nezpochybňoval. Propagace zločinu byla potrestána. Dnes by to asi možné nebylo. I dnes však navzdory uznávané svobodě slova pociťují normální lidé odpor, pokud jim ukážete stránku z tohoto nenávistného a veskrze primitivního časopisu. Je to něco naprosto odporného, co se příčí kulturnímu a etickému citu stejně jako například dětská pornografie.
Někteří sociopatičtí jedinci však žádné negativní emoce při shlédnutí nacistické propagandy necítí. Prohlédneme-li české webové stránky některých (neo)nacistických a (neo)fašistických hlasatelů a komunit, najdeme obrázky převzaté přímo z Der Stürmera, nebo jejich aktualizované varianty, ještě častěji ale variace na stürmerovské žvásty. Der Stürmer totiž ve skutečnosti neskončil, jeho existence je nezničitelná, přetrasformoval se do těchto webů, blogů a jejich autorů a v rámci postmoderních nároků na absolutní svobodu k čemukoliv a relativizace etických hodnot a pravdy se čile dere ke světlu. Namísto jednoho týdeníku jsou zde dneska desítky stürmerovských stránek. Již rozpuštěná Dělnická strana neváhala mírně upravené obrázky z nacistického týdeníku Der Stürmer hojně využívat. Například na titulní straně Dělnických listů č. 21 je obrázek převzatý přímo ze Streicherova listu. V článku se pak objevuje aktualizovaná stürmerovská rétorika. Ostatně tato strana si v nacistické symbolice neobyčejně libovala.
Vzhledem k následkům, které měly tyto hrátky v podobě soudního výroku o rozpuštění DS, chová se nyní její nástupkyně DSSS (”Vandas ve svém projevu přiznal a zdůraznil kontinuitu mezi rozpuštěnou extremistickou neonacistickou Dělnickou stranou a dnešní Dělnickou stranou sociální spravedlnosti (DSSS). „Dostali jsme za náš volební výsledek příspěvek 750 tisíc korun, a to zatím byla jediná dotace od státu,“ tvrdil do megafonu Tomáš Vandas, přestože tento státní příspěvek za voličské hlasy putoval do pokladny zrušené Dělnické strany a nikoliv DSSS.”) poněkud opatrněji, to však neznamená, že se antisemitských idejí zřekla. Ještě teď si občas zakoketuje s nějakým (neo)nacistickým prominentem nebo popíračem holocaustu. Nicméně popularitu a životnost její ideologie není třeba přeceňovat, společenský význam DSSS po soudním rozpuštění DS značně upadl a tahle stranička se stala marginální kraválistickou skupinou. Na její místo však nastupují zcela jiní nositelé antidemokratické ideologie.
Pisatelé dnešní stürmerovské propagandy se postupně stěhují z obskurních webů neonacistů do standartních médií a evidentně jim to prochází bez velkých problémů. Nenajdeme je mezi agroskiny v maskáčích a kanadách a neholí si lebky. Spíš si kupují módní saka a decentní kravaty, návštěva kvalitního holiče a kadeřníka je pro ně společenskou nutností. Někteří si rádi a často píší před jména i za jména své vysokoškolské tituly. Jejich rétorika se pohybuje přesně na hraně žalovatelnosti, naopak oni sami vehemnetně žalují každého politického oponenta a kritika, aby vyvolali obavy a aby své kritiky otrávili. Rádi hovoří o svobodě slova a vůbec o svobodě, striktně ji však vyžadují pouze pro sebe, druhým ji otevřeně upírají. Na veřejnosti vystupují až na občasné excesy víceméně kultivovaně, na soukromých stránkách však píší o svých kriticích jako o blbech, hyenách, pí.ách a ku.ách. Nechybí ani sliby, že své oponenty po politickém vítězství popraví. Označení za antisemity je rozhořčuje, oni přece jen odhalují židovská spiknutí.
Ve snaze nahonit voličské hlasy se k nim čas od času připojují i někteří méně významní politici a okresní činovníci. Tihle šplhavci pochopitelně volí líbivější a hlavně modernější formu vyjádření. Také již tolik nespoléhají na primitivní antisemitské karikatury, spíše se inspirují stürmerovskými tématy a rétorikou plnou konspiračních teorií, v nichž přední místo hraje židovské spiknutí v různých variantách. Dětinské žvatlání populistky Bobošíkové o tajemném a zlovolném Bilderbergu patří též do této kategorie. Stále častěji čteme i v normálních internetových denících různé seznamy spiklenců, články o židovské lichvě, o temném rejdění všemocných sionistů, o židovském původu oponentů, o snaze zničit evropské a křesťanské tradiční hodnoty (ať se tím už myslí cokoliv), o zlovolném Izraeli, který ovládá vlády velmocí, o mocných majitelích bankovního sektoru nazývaných těmito nacionalisty často “rockefellerové,” kteří nás práškují jakýmisi jedy z letadel, chtějí redukovat počet lidí na Zemi, vyvolávají války, krize, epidemie a otravy z okurek. Typickou floskulí těchto demagogů je užívání osobního jména v množném čísle, například: “všichni ti různí havlové, halíkové, gálové…” Stejní propagandisté mnohdy přisuzují všem svým oponentům židovský původ, který ale evidují a účelově zdůrazňují i u svých případných sympatizantů, pokud se potřebují vykroutit z nařčení z antisemitismu. Člověk, který není mentálně zatížený, na původ svých bližních obvykle vůbec nehledí a nezajímá se o něj, pokud k tomu nemá relevantní důvod. Bylo by snadné vložit sem další desítky odkazů na zmíněné jevy, ale neudělám to, neboť reklamy již bylo dost a kdo chce, velice snadno si je vyhledá sám.
Čtenářů stupidních ideologických masáží inspirovaných Stürmerem jsou dnes již možná milióny. Češi se na počátku 21. století považují za vysoce kulturní národ a nevěří tomu, že nálada ve společnosti, která začíná trapnými obrázky a přitroublými pomluvami na obskutních webech, může mít za pár let tragické vyústění.
———————————————-
