V pondělí jsem byla na pěkné výstavě fotografií na plzeňské radnici. Byla to výstava komorní v docela malé galerii, přišlo jen několik přátel dokumentaristy a fotografa Olivera Maliny, aby se potěšili jeho obrázky z cest. Vernisáž byla noblesní a důvěrná současně, přišli kultuivovaní a vzdělaní lidé, zněla hudba, pan primátor popřál pěkný zážitek.
Uprostřed hudebního vystoupení však vpadla do sálku banda rozdováděných hochů v černém, poznali jsme v nich představitele zdejší Dělnické strany. Chlapci si zřejmě udělali kulturní výlet, aby si trochu rozšířili obzory. Od Dělnické strany nikdo nečeká nějaký výrazný intelektuální potenciál a lze jen vítat dobrou vůli dělnické nacistické mládeže se trochu vzdělat, zvláště když je ochotna přijet do Plzně i z větší dálky autem, což je jistě pro tyto sociálně slabší spoluobčany dost nákladná záležitost.
O to smutnější je, že vedoucí této skupinky nevysvětlil svým svěřencům, jak se chovat na vernisáži. Chlapci si s naivním výrazem ve tvářích prohlíželi z extrémní blízkosti nejen vystavené fotografie, ale i tváře návštěvníků, fotografovali si je s bleskem a trousili slabomyslné poznámky. Na první pohled bylo zřejmé, že jde o první vernisáž v jejich životě a že je to pro ně opravdu silný zážitek. Byli přijati se shovívavým pochopením, i když se pletli lidem do cesty, stoupali si před ně a jen neochotně uvolňovali průchod. S těmito hochy je třeba mít trpělivost, nemá každý to štěstí, aby jej rodiče v mládí naučili slušnému chování a vztahu ke kultuře. Nicméně mladík zírající s otevřenými ústy na vystavený obrázek s výrazem někoho, kdo poprvé v životě vidí barevý smímek, a s prstem hluboko zanořeným v nosní dírce, to opravdu není nic, co by Dělnické straně dělalo čest.
Chápu, že život těchto mladíků je velmi těžký, bez perspektivy a bez obvyklých radostí, nicméně by jistě prospělo, kdyby lídři Dělnické strany věnovali větší pozornost vzdělávání svých soukmenovců. Z dějin víme, že i sociálně slabí a deprivovaní jedinci mohou vnímat kulturní událost zcela plnohodnotně a že dokonce mohou projevit i tvořivý talent, jsou-li vhodně a citlivě vedeni. Artterapie je vnikající metodou, jak dát těmto ubohým mladým lidem nějaký smysl života a alespoň částečně nahradit sociální deficit daný jejich nekvalitním rodinným zázemím, mizivým vzděláním, alokoholismem, nebo závislostí na drogách či na Vůdci.
Jak o té události referuje tisk
Jak o té události referují nacisté
