Tento článek vyšel v době, kdy vzpomínáme na zemřelé. Stal se však obětí hackerského útoku, proto vychází nyní před Vánoci.
V den vzpomínek na zemřelé myslíme spíš na příbuzné, kteří již odešli tam na druhou stranu, a vzpomínáme na to, čím obohatili náš život. Ale myslet dnes v předvečer Dušiček musím i na přátele. Někteří jsou už také tam na druhém břehu...
Nevím, kdo je autorem bonmotu, že příbuzné nám daroval Bůh, přátele si však naštěstí můžeme vybrat sami, ale je to dobré vyjádření hodnoty přátelství. Vzpomínám na přítelkyně a přátele, kteří mi nějak obohatili život, provázeli mne od předškolních let až po současnost. Můj kamarád z dětství zemřel na nějakou zlou nemoc, ale bez vzpomínek na společná prázdninová dobrodružství bych neměla asi žádné podstatné vzpomínky na školní léta. Moje nejlepší přítelkyně ovlivnila nejen mé studium, ale vlastně i směr mého současného povolání. Sama by se divila, jak složitým způsobem. Nedávno zemřel jiný můj přítel...
Jeho paní mě pozvala, abych si vzala něco na památku. Přišla jsem do toho bytu, kde jsem se s ním naposledy viděla před půl rokem, to ještě vyšel ze dveří, a i když vypadal strašně, usmíval se a měl z mojí návštěvy radost. Za měsíc zemřel a já jsem si uvědomila, jak moc mi chybí. Podívala jsem se na věci, z nichž jsem si měla něco vybrat, ale oči se mi zalily slzami a nevzala jsem nic, nemohla bych se na to dívat, na knihy popsané jeho úhledným rukopisem, na drobnosti, které mi kdysi ukazoval, stále se mi zdálo, že ten člověk vyjde jako vždycky ze dveří a skoro jsem slyšela jeho hlas. Objaly jsme se s jeho paní a plakaly.
Je smutné loučit se s blízkými lidmi, ale to jsou právě ty vzácné chvíle, kdy si můžeme uvědomit, jak důležití jsou pro nás všichni ti, kteří nás mají rádi a které máme rádi my. A nejen rodina, kde se to předpokládá, ale právě ti, které někdy nevidíme po celé roky a mnohdy jim ani nenapíšeme. Teď bych je tak ráda vzala za ruku a řekla jim, co pro mne znamenají. Proč jen jsem to neuměla dát najevo, dokud žili? Proč se ostýchám říct ty podstatné věci a proč namísto toho tlacháme o hloupostech? Stále jsou kolem mne přátelé, vzácní lidé, žijí a dýchají, usmívají se, hovoří. Když už se zdá, že se vše řítí ke zmaru, že už nemá smysl se o něco pokoušet a v něco doufat, je tady vždy někdo, kdo mě umí rozesmát a dát mi novou naději. Chci jim poděkovat nyní, právě v den, kdy je venku mlha a vše ovládají vzpomínky na zemřelé. Chci jim poděkovat všem, těm odešlým, ale zejména těm živým, kterým jsem se to dosud ostýchala říct.
--------
