Letos 19. září začínají svátky Sukot (Svátek stánků), jejichž slavení je zakotveno již v biblických příkazech.
Jde o poměrně starý, původně zemědělský, později historizovaný a eticky přeznačený židovský sedmidenní poutní svátek, který následuje po Dni smíření – Jom kipur. Jeho název znamená "přístřeší" nebo "stánky".
Jako většina starých svátků znamenaly tyto oslavy původně ukončení sklizně a projev vděčnosti a radosti z úrody. Na to upozorňuje i biblický příkaz slavit tyto dny jako Slavnost Hospodinovu (Lv 23, 34-46, 39-43). Nyní již svátky představují další symbolické významy, jako například nezajištěnost a nezakotvenost života, nespoléhání na majetek a důvěru v Hospodina, to vše je zahrnuto v připomínce putování dětí Izraele na poušti po vyvedení z Egypta, kdy Izraelci přebývali ve stanech (Lv 23, 43).
Již v biblické zprávě (Lv 23, 34-36), je uvedeno, že se svátky slavily 15. až 21. tišri, pak byla slavnost prodloužena ještě o den na 22. tišri. Svátky bezpochyby navazují na mnohem starší tradici lidových slavností k oslavě sklizně. Dokonce ony stánky mohly být původně provizorními domky, které si hospodáři stavěli při polích a vinicích, aby ohlídali zralou úrodu před zloději. Tam také probíhaly oslavy spojené s tancem, hodováním a případně oběťmi prvních plodů. V dobách jeruzalémského chrámu byly svátky slaveny velkým shromážděním na chrámovém nádvoří, nyní se tyto chrámové oslavy připomínají shromážděním u Západní zdi, spojeným s kněžským požehnáním.
Ke svátkům se pojí dva zvláštní zvyky. Jednak je to stavba suky, tedy provizorního přístřeší, v němž pak rodina tráví čas, v Izraeli tam také přespává, v našich krajích to vzhledem k počasí nebývá dodržováno tak přísně, ale rozhodně se v suce jí. Pobývání ve stánku je veselou záležitostí, do které jsou zapojovány i děti, které mohou suku zdobit svými obrázky a všelijakými papírovými ozdobami a ovocem, zpívá se, mlsá, hrají se hry, vypráví se a vítají se duchovní návštěvy – každý ze sedmi dnů přichází jako host jeden z patriarchů: Abrahám, Izák, Jákob, Mojžíš, Áron, Josef a král David.
Druhým zvykem je žehnání pomocí kytice složené ze „čtyř druhů“ a zvané lulav. Je to svazek tří větví a jeden plod. Svazek tvoří větev palmy zvaná lulav, podle které se celá kytice nazývá, pak dvě větvičky vrby arava a tři větvičky myrty hadas. Plod se nazývá etrog a je to ovoce velmi podobné velkému citrónu. Tyto čtyři druhy rostlin mají bohatý symbolický význam, například tento:
etrog - voní i chutná - představuje tedy moudrého a dobrého člověka
plod palmy, datle - chutná, ale nevoní - představuje člověka moudrého, který ale nedbá na uvádění dobra do praxe
myrta (hadas) - krásně voní, ale nechutná - představuje nevzdělaného, ale dobrého člověka. vrba (arava) - nevoní ani nechutná - představuje nevzdělaného člověka, který ani nekoná žádné dobro
Druhé vysvětlení čtyř druhů se vztahuje k lidskému tělu a vyjadřuje, že člověk ve své celosti chválí Boha:
Palmový list – svým tvarem připomíná páteř, symbolizuje přímý charakter, myrta – svými lístky připomíná oči , vrba – její lístky připomínají ústa a etrog – svým tvarem připomíná srdce
Tyto rostliny se drží v rukou (podle dost komplikovaných pravidel) a máváním do šesti světových směrů se vyjadřuje vědomí boží přítomnosti v celém světě a přání dobrého (původně hlavně vláhy) celému světu.
Během svátku Sukot se čte během liturgie kniha Kazatel, která vyjadřuje životní skepsi a vědomí pomíjivosti. Za zvykem číst tuto v podstatě dost temnou knihu je snaha připomenout sedlákům, že i přes bohatství úrody a množství pozemských statků nemají být pyšní a lakotní, protože si do hrobu stejně žádný majetek nevezmou. Ostatně pobyt v suce připomíná totéž.
---------
