Cesta do Irska – Via Anglie 4 - Londýn

Nevím, jak ostatní cestovatelé, ale já jsem byla po příjezdu do Londýna nejen šokovaná, ale přímo vyděšená. Město by nemělo mít dvanáct miliónů obyvatel. Věřím, že kdybych se v Londýně ztratila, nikdy bych nenašla cestu k civilizaci a jako v nějaké rozlehlé poušti bych bídně zhynula žízní a hladem. Tak se mi to aspoň jevilo na cestě nekonečnými londýnskými předměstími v srpnovém horku a v strašlivém hluku a špíně velkoměstského provozu.

Londýn je, upřímně řečeno, velká vesnice. Ale vesnice opravdu nepřiměřeně velká a strašlivá ve své dravčí moci. Slévá se zde bohatství světa, Marxův kapitál tady není abstraktním pojmem. Člověk si nemusí nutně připadat nicotný pod hvězdným nebem, ale určitě si připadá nicotný v Londýně. Drtivá tíha síly a moci současného Londýna je více než dobře vystižena už tím, že moderní budovy, banky a sídla nadnárodních společností, jsou mnohem vyšší než kdysi tolik obávaný královský hrad a věznice Tower. Ten se nyní pod nimi choulí jako nějaké ubohé termitiště.  Pěkně ovšem nad ním ční supermoderní budova zvaná "Okurka", zvláštní a mírně humorná architektura. A prosím o odpuštění, Katedrála svatého Pavla se mi nelíbila. Zrovna ji opravovali, byla zakryta igelity a plachtami, ztratila tedy hodně ze své architektonické krásy, neztratila však z nabubřelosti,  která nám je cizí. Všudypřítomní kostelníci se zlatými řetězy na břichách nás ani nepustili dopředu, kde se lid pravověrně pobožný modlil, byli jsme vykázáni mezi turistický dav, tedy mezi pohlednice, barevné knihy a odznáčky. A prostorem druhého největšího chrámu křesťanstva se nesl hlas kazatele zesílený reproduktory, poněkud nasládlý a podbízivý, ale nesmlouvavě neomylný, ostatně to kázání nestálo za mnoho.

  Už na mne padalo zoufalství, ale pak se mi ukázal Londýn ze své veselejší a přátelštější strany, onen Londýn, který my všichni nosíme ve svém srdci. Stačí vyjít k Temži. Požehnaná buď řeka, která protíná ten babylón svým svěžím vzduchem, stříbřitou čistou (opravdu čistou!) vodou posetou loděmi, svými ukřičenými racky a korunovaná Towerským a Londýnským mostem. Londýnské mosty jsou nádherné. V jejich obloucích a věžích jako by zaznívaly všechny veselé písničky staré Anglie:

            Londýnský most padá, padá, padá,

            Londýnský most padá, padá, padá,

            Londýnský most padá, má krásná paní…

Když naleznete v Londýně Temži, už se neztratíte. Město, které nechce být velkou vesnicí, by mělo mít nějakou akropoli, jakou mají Athény, Jeruzalém nebo Praha, pokud však nemá žádný svatý kopeček, mělo by alespoň stát na řece. Temže vás dovede ke všem krásám Londýna, ke všem jeho ikonám, jakými je Parliament, Big Ben a nyní dokonce i vyhlídkové kolo postavené k příležitosti milénia, které všechny staré památky velkolepě převyšuje a ční nad Temží jako zářící vesmírný koráb ze Saganova filmu Kontakt. Jeho hřídel prý byla odlita a vybroušena v plzeňské škodovce. Říká se mu London Eye, Londýnské oko. Nevím, zda toto jméno znamená, že Londýn v kole získal obří zřítelnici hledící až do nebes, nebo zda to prostě znamená, že z kola lze uvidět město, které ke své škodě dosud nemělo jinou tak vysokou vertikálu.

  Pak nacházíme v Londýně takové ty pamětihodnosti, které známe ze všech pohlednic a učebnic angličtiny: červené telefonní budky, dvoupatrové autobusy, obří reklamy na Piccadilly Circus, Buckinghamský palác, Baker Street s adresou Sherlocka Holmese, bláznivé kazatele na Trafalgarském náměstí, Národní galerii s překrásnými světoznámými obrazy, foxteriéry, Westminsterské opatství, puby a Soho. Člověka vždycky poněkud zaskočí zjištění, že všechny tyto pozoruhodnosti známé z obrázků opravdu existují i v reálném světě. Z dálky jsem viděla i Hyde Park, ale neměla jsem dost času, abych tam promluvila o věčných pravdách, ostatně neměla jsem ani bedničku, na kterou bych se mohla postavit. Člověk nemusí zažít všechno.