Cesta do Irska – Via Anglie 1 - Wells a Bath

Jak jsem slíbila, k povídání o Irsku připojím i několik dojmů z Anglie, doufám, že to Irové nebudou chápat úkorně. Cesta do Tralee byla velice dlouhá, jeli jsme tři dny a dvě noci a jízdu jsme přerušovali jen za účelem pobíhání po pamětihodnostech. A tak pominu různé památky, jejichž půvaby jsem vnímala napůl spící. Nicméně několik míst přece jenom zmínit musím, byť stručně, abych vás o nic neošidila.

BathV. Tydlitátová

Jak již bylo řečeno, Anglie je svou krajinou mnohem víc podobná Čechám, než jsem čekala a než popisuje například Karel Čapek. Buď je to tím, že staré impérium, nad kterým slunce nezapadá, už muselo částečně odložit své lordské manýry a například alespoň někde obdělat svou půdu, nebo je to prostě tím, že jsme jeli takovou krajinou, která je zrovna té naší podobná, zatímco ony zelené pastviny albionské jsou někde jinde. Vidíme zde obilná pole, lesíky, aleje, polní cesty, městečka. Jen vesnice prakticky v Anglii nejsou, je zde country, tedy venkovská krajina s jednotlivými usedlostmi. Tam, kde se venkovské cesty kříží, stávají anglické puby a uprostřed městeček, i těch docela malých, stojí obrovské gotické a novogotické katedrály. Angličané mají v oblibě keře, zejména komule, růže a hlohy, domy nechávají obrůst břečťanem, v oknech pěstují muškáty a petúnie. Na rozdíl od Němců, kteří nás vždy znovu udiví poněkud pedantskou malebností svých obcí, jsou Angličané nepořádnější, mají zdravě vyrovnaný vztah ke svému okolí. V tom nám jsou bližší, půvab domů, teras, zídek, zahrad i celé krajiny je jaksi přirozenější, je to kompromisní, po celá tisíciletí trvající spolupůsobení člověka a bujné přírody.

              Jižní Anglie, právě ten kraj, který je pověstný prastarými megalitickými stavbami, je poměrně plochá, obdělaná a tak trochu připomíná Polabí. Wales je prý romantický a hornatý, ráda tomu věřím, projížděli jsme ho v temné noci, takže jsem nic neviděla, ale z příšerného kymácení autobusu, z prudkých zatáček, které mi štědře poskytly nezapomenutelný zážitek mořské nemoci, a z pomalé jízdy soudím, že krajina Walesu je nádherná.

              O Kanálu ani o bílých útesech Doverských nemohu nic referovat, neboť jsme Kanál viděli jaksi zdola, když jsme projeli eurotunelem. Na průjezdu tímto zázrakem novodobé techniky není celkem nic zvláštního ani dramatického, pokud člověk není právě klaustrofobik. Moje dcera si v tunelu četla Dvacet tisíc mil pod mořem, aby si to patřičně užila.

              Viděli jsme pak různá města, jako například Wells s velikou katedrálou a Bath, kde jsou zachované římské lázně. O Bathu řeknu jen to, že jsme navštívili keltskou bohyni pramenů Minervu  Sulis a na památku jsme do jejího posvátného pramene vhodili několik mincí, jak je v Bathu už dva tisíce let zvykem. Doufám, že mi to nebude počítáno za projev modlářství. Bath je neuvěřitelně vymydlené, omalované a uklizené město plné turistů a poněkud ospalé lázeňské dekadence. Pak ještě stojí za zmínku, že na náměstí před katedrálou seděl překrásný černý harfeník oděný do tradičního pestrého afrického oděvu a hrál tak nádherně, že by mu záviděl i král David.

Wells