Cesta do Irska – Ostrov pohádek

Nejstarší irské písmo zvané ogam není vhodné pro dlouhé nápisy, jde o systém kratších a delších vrypů kolmých ke hraně nebo svislé rýze vyryté v kameni. Podle irských pověstí byl Ogam jakýsi božský vynálezce, který vytvořil tento unikátní grafický systém. Stejné slovo však znamená také náhrobní kámen, snad jediný artefakt, na němž můžeme ogam vidět.

Náhrobní kámen s písmem ogamTydlitátová

Toto poněkud nečitelné písmo se hodilo právě jen ke krátkým náhrobním nápisům, proto Irové už v sedmém století přijali latinku, aby mohli psát opravdové knihy. A že se na jejich zdobení vyřádili! Insulární rukopisy patří k tomu nejzdobnějšímu a nejfantastičtějšímu, co můžeme nalézt ve výtvarném umění. I takové zbožné knihy, jakými jsou evangeliáře, jsou plné pohanských potvor propletených do tak fantastických smyček, že připomínají talíř plný červených, zelených a zlatých špaget s dračími, orlími a vlčími hlavami. Mniši s neskrývanou radostí doplňovali svatá slova Písma fantaskními vzory, které připomínají bezděčné čmárání malířského génia při nudné schůzi nebo vize kohosi, kdo požil nějakou kvalitní návykovou látku.

Irsko je zemí vhodnou pro osoby snivé, literárně založené. Jeho pustá a přesto romantická krajina je vhodnou kulisou nejen pro irské, ale i pro klasické anglické, skotské a velšské příběhy, jako například milostné novely, děsivé gotické romány ze strašidelných zámků na blatech, detektivky s honičkami v rašeliništích, ale třebas i pro Bilbovu cestu tam a zase zpátky. Však také Irové svoji literaturu nadmíru ctí a vkládají do ní značný díl národní hrdosti. Narážky a odkazy na klasická díla naleznete skoro všude. Spisovatelé jsou zde cosi jako proroci. Asi tomu bylo podobně i u nás v době národního obrození a opět za totality, kdy literatura suplovala politiku.  Ovšem základem dobré literatury je především spontánní lidová tvořivost, neutuchající chuť zpívat, vyprávět a fabulovat.

Fantazírování bylo zřejmě vhodným způsobem trávení deštivých večerů v teple  u krbu s hořící rašelinou v dobách, kdy nebyla televize. Podpořeno sklenkou kvalitní whiskey získávalo duhové barvy. Vzhledem ke kvalitě televizního vysílání není divu, že se toho příliš nezměnilo. Radost z povídání, tlachání a vyprávění patří k irské povaze stejně jako radost z písní a piva. Irové si s realitou a uvěřitelností svých povídaček moc hlavu nelámou. Potkat cestou z hospody víly, elfy, ducha, vlkodlaka nebo skřítky a umět o tom poutavě pohovořit patří zde k dobrému tónu. Mnoho těch příběhů má grády pravého hororu, při němž tuhne krev v žilách a člověk se bojí odejít do postele,  jiné jsou spojeny s nějakou zoufale nešťastnou láskou nebo nenadálým nalezením pokladu za pomoci pohádkových bytostí.

Irsko je země přirozeně pohádková. Cestovatel se nemůže vynadívat a vynadivit. Nejlépe poznáme Irsko dětskýma očima, srdcem otevřeným fantazii a poezii. Přesto mnoho dětí Erinu muselo odplout za oceán, aby uniklo krajní bídě a politickému útlaku. Kontrast krásy a chudoby, země a moře, minulosti a přítomnosti, smutku a veselí, to vše dává této zemi pocit zvláštního napětí a intenzivního prožívání každé emoce.