Cesta do Irska - Killarney

Městečko Killarney asi není nejvýznamnějším centrem, ale zaujala mě tam ta okolnost, že přímo městem probíhá zeď, za níž je už národní park. A druhá věc, která stojí za zmínku, je katedrála, v níž byla v polovině 19. století vývařovna pro chudé rolníky, na které tvrdě doléhal hladomor. Zatímco majitelé půdy vyváželi z Irska maso a obilí, rolníci umírali hladem, protože se v polovině devatenáctého století rozmohla plíseň bramborová a zničila jediný zdroj obživy chudých.

Gap of DunloeV. Tydlitátová

             Tragédie irské chudiny byla lhostejná nejen šlechtě a podnikatelům, ale také světovému křesťanstvu, a to v době rozumu a pokroku, telegrafu a parního stroje, kdy již by nebylo technickým problémem informovat veřejnost a zorganizovat humanitární pomoc. Před katedrálou roste velký jehličnan nad hromadným hrobem dětských obětí oné národní tragédie. V hrobě je pohřbeno několik set dětí a na černé mramorové desce je vyzlacen citát z Matoušova evangelia: „Kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ Irskému hladomoru se říká The Great Famine a vzpomínka na nesmyslné hrůzy způsobené lidskou bezohledností a lhostejností zůstává živá i po více než půldruhém století.

             Killarneyský národní park je jedním z nejúžasnějších míst Irska. Krajina národního parku je hornatá, plná potoků a jezer mezi zelenými svahy a šedými skalami, nad nimiž krouží orli. Na úbočích skalnatých kopců a strmých hor roste purpurově fialový vřes a vysoké keře zlatého hlodáše známého z literatury. Kdo jej nezná, musí se spokojit konstatováním, že je podobný kručince, ale je mohutnější. Skály a balvany jsou temné, stříkané lišejníkem, divoké a nepřístupné. Všudypřítomné ovce šplhají až do příkrých strání a jejich bečení zde zní naříkavě. Na březích potoků a řek, přes něž se klenou starobylé kamenné můstky, kvetou pestré koberce vodních rostlin.

             Národním parkem projíždí jedna otevřená bryčka tažená strakatým koníkem za druhou, jde o „jaunting cars“, tradiční dvoukoláky zdejších domorodců, kteří se již za éry královny Viktorie specializovali na provážení anglických lordů po krásách soutěsky Gap of Dunloe, killarnských lesů, Purpurových hor a Macgillycuddys Reeks. Tyto panské vyjížďky za půvaby přírody kdysi počínaly u pověstné kurtizány Kate Kearney, která na přírodních krásách prozíravě zbohatla a později zde otevřela slavý hostinec. Tradičně se s vyjížďkami končí u zámku Muckross House, jehož interiéry jsem neviděla, ale zahrada je zde tak krásná, že sama královna Viktorie sem jezdila na dovolenou, a ta už si mohla všelijak vybírat. Zahrada se mírně svažuje k jezeru a navazuje na bujnou zeleň zdejších pralesů. Kdo neví, co je anglický park, stěží si představí tu hustou nízkou trávu, po níž se smí volně chodit, staleté borovice a cedry, dvacetimetrové rododendrony a záhony hortenzií, jejichž barvy vybočují ze známého spektra a jejichž květenství jsou rozmanitější a větší, než si umíte představit.

             Když jsme proplouvali na člunech třemi jezery zvanými Lough Guitane, Muckross Lake a Louhg Leane, sdělil nám lodník, že se zrovna včera v Muckrosském jezeře zjevila zdejší muckrosská příšera, šestimetrová vodní obluda, jejíž záběry se objevily dokonce i v místním televizním vysílání. Zdálo se, že lodník na příšeru opravdu věří, pokud ovšem šlo o otřepaný trik periodicky užívaný k ohromení cestovatelů, pak byla informace o místní lochnesce podána vskutku věrohodně. A nevěřte člověku, který tady projíždí několikrát denně! Oči všech cestovatelů v lodi se od té chvíle nemohly odtrhnout od šedých vln hlubokého jezera. Co kdyby, že? Příroda je v Irsku stále tak mocná jako za prvotních dnů krátce po stvoření, budí respekt, před nímž rychle bledne naše městská skepse. 

              V době naší cesty bylo v jezerech mnohem méně vody než obvykle, sucha zasáhla i Západní ostrovy. Jeden z lodníků byl docela starý a vetchý pán, vezl s sebou také pejska, a myslím, že obratně zahrál na city, když bezmocně šťoural bidlem do dna a do břehu tak dlouho, až naši cestující, suchozemští Češi, přiběhli na pomoc a loďku vyprostili z mělčiny za hojné podpory odborných rad jiných Čechů ze břehu. Další loď pak i přes snahy cestovatelů uvízla na několik hodin mezi kameny. Trocha toho dobrodružství je sice ve chvíli, kdy se děje průšvih, tím posledním, o co lze stát, ale je to vděčné téma k rozhovorům po návratu z výpravy. Cestovatel vnucující svým přátelům fotografie z expedice je nakonec rád, když může dávat k lepšímu své hrdinské činy a prožitá nebezpečenství, kterých už je ve všedním životě tak nějak pomálu.