Cesta do Irska - Cashel a různá města

Irsko bývalo rozděleno do pěti království: na severu Ulster, na západě Connacht, uprostřed Meath, na východě Leinster a na jihu Münster. A právě centrem jižního království býval hrad Cashel na skále svatého Patrika. Někdy se mu také říká irská akropole, protože podobně jako nad Athénami ční komplex řeckých chrámů, nad zelenou rovinou hrabství Tipperary ční strmá bílá skála se sídlem dávných münsterských králů a biskupů.

Hroby kolem hradu CashelV. Tydlitátová

             Podle legendy zde svatý Patrik pokřtil posledního pohanského krále, dodnes se ukazuje místo pod širým nebem, kde stával královský trůn a kde k tomu mělo dojít. Dnes je tam kopie kamenného fragmentu původního kříže, originál je v jedné z místností hradu. Svatý Patrik měl prý při obřadu svou biskupskou berlu, a ta byla dost těžká a dole zašpičatělá a podle tradice prý omylem (?) probodl králi tou berlí nohu. Král, který byl jakožto bývalý pohan zvyklý na různé drsné rituály přechodu, to pokládal za normální součást obřadu a ani nemrkl. V těch dávných dobách nebyl takový královský křest žádná lehkovážná a žertovná záležitost.

             Cashel je nádherná stavba, či spíše mysticky nasvícená ruina, obklopená hroby a kříži. V temných síních hradu jsou uloženy staré kamenné stolce a náhrobky plné propletených keltských draků, jejichž dlouhá páskovitá těla plynule přecházejí do rostlinných úponků a listů. Zatímco kolem probíhaly krvavé bitvy a prošel tudy i mor, mniši na Cashlu zapisovali rok po roce do kronik události svého času a nechávali vztyčovat románské a gotické oblouky chrámů a paláců. Na zelených loukách kolem cashelské skály, na místech, kde kdysi umírali vojáci, bečí tisícihlavá stáda bílých erinských ovcí. 

             Ano, městečko Tipperary je opravdu to dobře známe místo, kde žije nejsladší Mary, z krásné staré vojenské písně „It´s a long way to Tipperary“.

            Viděla jsem Limerick, Cork i Dublin, je asi mojí vinou, že irská města mne příliš nezaujala. V Limericku stojí za zmínku kámen, který zde ční na soklu na břehu řeky Shannon, ukazují jej jako připomínku anglické věrolomnosti, protože na tomto kameni podepsal Cromwell toleranční dohodu s Iry, kterou vzápětí anglický parlament zrušil a Iry podle zradil.  

             Cork jsme zastihli v hluku a prachu, protože zde právě budovali novou kanalizaci, pěkný však byl veliký losos plovoucí proti proudu řeky Lee. Do velké katedrály svatého Finbarra jsme jen nahlédli.

             A v Dublinu je krásná čtvrť Templebar s množstvím hospod, kde se po celý den zpívá. Pak je tam světelný paprsek z oceli vysoký asi dvě stě metrů, který jako nádherná jehla zapíchnutá do hlavního bulváru Dublinu k příležitosti milénia přitahuje bezesporu mnohé nebeské blesky a snad evokuje představu motýla nabodnutého ve sbírce, ale především dodává plochému městu potřebnou vertikálu.

            V ulicích Dublinu můžeme nalézt bronzový pomník spanilé, ale chudé prodavačky ryb a sochu neuroticky působícího Jamese Joyce v ulici Earl Street North. Irské pomníky jsou sympatické tím, že jsou malé a často bez podstavců, takže sochy slavných osobností zanikají v davu chodců a můžete jim položit ruku kolem ramen. Na Jamese Joyce se nesmí Irům sahat, je to nejen literární idol, ale nesmrtelný symbol irské geniality. Časté zmínky v rozhovoru, dotazy na román Ulysses a hrdé připomínky je třeba velmi taktně snášet, ať už si myslíte o Joycovi cokoli a ať jeho zvláštnímu stylu rozumíte či ne. Jiní irští autoři, Oscar Wilde a George Bernard Shaw, jsou nám přece jen asi trochu bližší.

             V ulicích je mnoho lidí, davy a zástupy se valí centrem, plno lidí je i v parku svatého Štěpána, který byl v ten letní den mimochodem dost špinavý, plný odpadků. Pak je zde řeka Liffey a mnoho velikých budov, jako například Trinity College nebo katedrála svatého Patrika.

             V této katedrále je pochován dobrý pán Jonathan Swift, autor nezapomenutelných Gulliverových cest, který prý dával třetinu svých honorářů na podporu chudých. Byl děkanem zdejší katedrály a na úctě mu neubírá ani paralelní milostný poměr se dvěma životními láskami, které si nikdy nevzal. Slečny Esther a Vanessa jsou rovněž u svatého Patrika vypodobněny. Jonathan Swift je jedním z géniů, kteří přetavili angloirskou nespoutanou imaginaci v moderní satirickou utopii, a předjímá tak současnou britskou fantasy, která důvtipně propojuje patos s humorem. Vedle katedrály ukazují v parku kruh z kamenů, kde prý kdysi bývala posvátná studna a její vodou svatý Patrik křtil praotce dnešních Dubliňanů.