Cesta do Irska - Aranské ostrovy a pohoří Wicklow

Aranské ostrovy jsou na samém západě a jsou tři: Inisheer, Inishmaan a Inishmore. Viděla jsem pouze ten nejbližší, Inisheer, nicméně dojem byl tak hluboký, že ani nevím, jak vše v krátkosti vypsat. Už loď, která nás na ostrov vezla, se zmítala ve vlnách jako skořápka, chvílemi s zdálo, že s chce přetočit kýlem k nebi. Nutno říci, že i tradičně tvrdí a mořem prosolení Irové žádali po chvilce na stewardovi blinkací pytlíky. Češi prozíravě nadopovaní kinedrylem si užívali svou minutu slávy, mohli se naparovat a žertovně komentovat to, jak Kelti chodí na palubu „krmit ryby“.

Ostrov InisheerV. Tydlitátová

              Necelá hodinka plavby nás převezla z poměrně civilizovaných pobřežních končin západního Irska do zcela jiného světa, kde se zakřivuje čas i prostor. Ostrov Inisheer není veliký, obejdete jej volnou chůzí za hodinku, ta procházka je však cestou do pravěku a do nejvzdálenějších koutů země. Když Bůh tvořil Arany, položil do moře plochý šedý kámen a řekl svým tvorům: „Teď ukažte, co umíte“. A podle břehů ostrova se vynořily velryby a tuleni, na břeh vstoupily něžně růžové obláčky trávničky, plamínky oranžových máků a lesklé jelení jazyky. Pak přišli lidé a až z pevniny přiváželi v lodích zeminu, kterou míchali s pískem a mořskými chaluhami tak dlouho, až na skále vytvořili tenkou vrstvičku půdy, právě tak mocnou, aby zde mohli mít nějaký ten záhonek brambor, častěji však malou pastvinu pro krávu či ovci. Že však ani zde v tak krajní bídě osadníci neměli klid od nájezdů útočníků, dokazuje stará tvrz z doby železné, obraz vůle k přežití na přísné skále.

A protože zde země rodí především kameny nebývalých tvarů a krásy, lidé z těch kmenů během staletí navršili míle a míle zídek, které nyní oddělují pastviny a chrání zvířata i lidi před všudypřítomným mořským větrem. Ze všech stran doléhá na cestovatele děs z tak nesmírně tvrdého života, ale současně údiv nad tak závratnou krásou. Protože oceán je ocelově modrý a kameny mají všechny odstíny šedé - a šedá zde, to je opravdu barva. A mezi kamením a skalami se zelenají loučky v tak sytém smaragdovém odstínu, že přechází zrak. Co kámen, to socha, jsou zde kameny oblé a kameny ploché, kameny a skály rozpukané podle pravidelného vzorce, ale také kameny dolíčkovaté a kameny provrtané skrz naskrz jako ementál nebo mořská pěna strnulá v tisíciletém okamžiku. Oceán řve a šplouchá a po milióny let tvaruje své kamenné skulptury, vítr hvízdá, rackové pokřikují, občas zabečí ovečka.

             Nebe se klene nad ostrovem široké a pusté stejně jako dole moře, veliká prázdnota na konci světa je tou pouští, která formuje zdejší lidi. Lidé zde ještě stále hovoří starou keltskou řečí, hrají irskou obdobu pozemního hokeje hurling, loví ryby do sítí a humry do zvláštních vrší, chovají krávy a ovce a za doprovodu bubínku a harfy zpívají v místním pubu dlouhé balady o námořnících, na které marně čekají jejich milé.  Kdyby zde nebylo docela teplo, zdálo by se, že jsme někde za polárním kruhem, je to země na okraji všech zemí.

             Pohoří Wicklow se zvedá prakticky od samého jižního předměstí Dublinu. Jedno z horských údolí se jmenuje Údolí dvou jezer, irsky Glendalough. Skutečně jsou zde dvě ledovcová jezera a ruiny starého keltského kláštera, který již v sedmém století založil svatý Kevin. Z celého komplexu zbývá malý kamenný kostelík a obranná věž, do níž mniši prchali při nájezdech Vikingů, jsou zde však staré náhrobní kameny a keltské kříže, nakloněné na různé strany a zarostlé lišejníkem, cesmínami a hlohy.

Údolí je bažinaté, na kyselé trávě se pasou ovce, z vody vyrůstají stulíky, žluté a modré kosatce a ostré rákosí. Říčka, která údolím protéká a spojuje obě jezera, je ocelově modrá a dokonale čirá, plná pstruhů, u jejích břehů se pohupují jemné sítiny, jako by jimi právě procházely nožky neviditelných  rusalek. Svahy údolí pokrývá původní prales, mechovité kmeny bříz, dubů, cesmín, buků, hlohů a tisů šplhají po skalách, přes kameny a rousy temného mechu spadají studené vodopády, změť balvanů a kořenů znemožňuje vpád člověka do světa dávných skřítků.

             Kdoví, s jakými prastarými bohy, démony a duchy se zde utkával svatý Kevin a jeho bratři, jisté však je, že posvátná cesmína pohanů prorůstá nyní keltskými kříži a oba symboly dvou odlišných duchovních světů setrvávají ve stálém objetí. Tak se nám za jednoho chladného a zamlženého rána představil starý křesťanský a pohanský Erin.