V současnosti se moje oči upírají k Sýrii. Mám tam přátele, navštívila jsem tu zemi před dvěma roky. Z mnoha míst, kde jsme pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Tyto texty jsou vzpomínkou na mír.
Jméno města Zabadani znemaná ve staré aramejštině Město jablek. Je zde totiž velmi úrodná krajina v příjemném horském podnebí, kde není příliš horko, kdysi zde pramenily hojné potoky a zavlažovaly celé údolí a i když je v posledních letech vody stále méně, je Zabadani zelené město dosud plné zahrad a sadů. Tím přitahuje kromě bohatých rekreantů i chudáky, které sucho a neúroda vyhnala za prací. Na zdejším náměstí smutně posedávají Kurdové a Syřané ze severu a čekají, zda jim dá někdo práci.
Jde vlastně o oázu vklíněnou do táhlého údolí mezi Východní horou a masívem Antilibanonu pár kilometrů nad pramenem řeky Barady. Kdysi zde bylo zahrad a sadů mnohem více, úrodu tady sklízejí několikrát do roka a zelenina i ovoce jsou prvotřídní. Nyní zabírají nejcennější půdu stavitelé domů a všude vyrůstají ošklivé betonové kostry budoucích paneláků. Město, které mělo jen pár tisíc obyvatel se rozrostlo díky své výhodné poloze, úrodné půdě a financím plynoucích od lázeňských hostů. Léto zde totiž tráví ropní boháči z arabského světa, kteří prchají před žárem slunce do zdejší příjemné krajiny. Naivně jsem myslela, že lufťáci zde konají výlety do hor, ale oni zde jen posedávají v kavárnách a restauracích, pochutnávají si na dobrotách, kouří šíšy, vedou řeči, hrají stolní hry a vůbec žijí společenským životem, cestují sem totiž právě jen za chladnějším vzduchem a za svěží zelení.
Dříve, jak říkal náš hostitel, jezdili zdejší lidé na oslech a ti bohatší na koních, byl zde klid a město bylo plné starých domů a velikých stinných zahrad. Dnes má každý auto a kvůli autům se rozšiřují ulice, tak jsou bourány a ničeny staré domy a město se plní betonovými novostavbami. Mizí staré střechy, které jsou tvořeny krovem z hrubě opracovaných klád a prken, na nichž ležely kamenné desky, takže ploché střechy byly obytnými terasami. Dnes si lidé dávají na střechy beton, protože spáry mezi kameny pronikala v zimě voda a bylo třeba střechy válcovat kamenými válci, čímž se spáry utěsnily prachem a pískem. Byla to těžká práce a lidé nyní staré domy přestavují. Dřevěné stropy zakrývají nevkusnými podhledy, velké zahrady prodávají jako stavební parcely.
I tak je ale Zabadani neobyčejně zelené, na ulicích rostou akácie, katalpy, fíky, vinná réva, fíkusy a jiné stromy, v zahradách zrají již od jara jahody, mišpule, jablka, třešně, pistácie a ovoce, které ani neznám. Brzy jsem zjistila, že již nyní na počátku května jsou zahrady plné růží, jejichž zvláštní kořenná a silná vůně mne několikrát svedla, abych si přivoněla. Vždy se odněkud vynořil majitel a aniž jsem cokoliv naznačila, vzal nůžky, růži ustřihl, zbavil trnů a podal mi ji. Tak jsem poznala damašskou růži, zdejší specialitu, poklad, z něhož se lisuje zvláště kvalitní vonný olej na výrobu parfémů. Stejně ošidné bylo zadívat se na nějaký pěkný strom obsypaný plody, hned se vynořila paní nebo pán a bez řečí začal trhat ovoce do tašky či misky a dal mi ji do ruky. Tak jsem nechtěně dostávala hromady ovoce a květin a nosila je mamince, neboť nebylo v lidských silách ta kila vitamínů sníst. S kolegou Karlem jsme znechuceně koukali na několik kilo jablek, třešní a kyselých bobulí, které nám lidi vnutili, vyzobávali jsme jen nejtmavší třešně a přemýšleli, co si s tím nadělením počneme. Naučila jsem se vyhýbat pohledům na zahrady a předstírat nezájem a spěch, abych nepřipravovala zdejší milé lidi o růže a jablka a sebe o volné ruce.
————————
Foto autorka:
1. Již poněkud ovadlá damašská růže a zbytky ovoce přineseného domů po krátké procházce.
2. Zelené údolí Zabdani poblíž pramene Barady
3. Zabadani od Zabadanské citadely
4. Růže na zahradě Issovy sestřenice
5. Tatáž růže vzápětí ustřižená jako dárek pro mne spolu s damaškou růží
6. Znáte toto ovoce? Já ne. Pochází prý z Indie a chutnalo jako výborná nakyslá jablíčka. Uvnitř mělo velká semena.
7. Nezralé pistácie
———————–
----
