Cesta do Damašku 17 – Rozhovor u hrobu Jana Křtitele

V současnosti se moje oči upírají k Sýrii. Mám tam přátele, navštívila jsem tu zemi před dvěma roky. Z mnoha míst, kde jsme pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Tyto texty jsou vzpomínkou na mír.

Kdo neviděl damašskou Velkou mešitu, ten neviděl Damašek. Je to obrovská, starobylá a velmi krásná stavba, která je v dnešní postmoderní době nejen místem pro modlitby, ale také žádanou turistickou atrakcí. Tak už to prostě chodí.

Na místě dnešní velkolepé umájjovské stavby stával v antice Jupiterův chrám a posléze také křesťanská bazilika. Uvnitř hlavní lodě mešity jsou z té doby krásné korintské sloupy a zachovaná je také celková dispozice římské baziliky. K samotné bazilice přiléhá veliké nádvoří vyložené mramorem, jehož desky jsou denně leštěny tisícovkami bosých nohou. Přestože je tahle mešita sakrální stavbou a čas modliteb se zde dodržuje, v mezidobích zde panuje uvolněná a radostná atmosféra. Poutníci z celého Předního východu vyzařují nadšení a spokojenou přátelskou náladu, neboť jsou u cíle po dlouhé cestě a mohou si vychutnat kouzlo svatého místa. Žádný islámský fanatismus zde nenajdete, jenom pohodu, turisti se míchají se zbožnými poutníky, ženy a muži si spolu povídají a okolo běhají trochu hlučně, ale přesto ukázněně děti. Německé turistky si pouze zakryjí hlavu šátkem a mohou fotografovat i prolézat všechna zákoutí, nikomu ten ruch nevadí.

S přítelem Issou jsme vstoupili dovnitř, normálně společně, i když tradičněji zaměřené rodiny se rozdělují na ženy a muže a každý se pak modlí odděleně. V mešitě procházejí strážci, ale nechali nás v klidu usednout vedle sebe na rudé koberce, nevadilo jim, že muž a žena sedí spolu v důvěrném rozhovoru (vlasy jsem měla zahalené šátkem), dokonce když mi z kabelky vypadl fotoaparát, jeden z těch hlídačů na mne zavolal a podal mi ho. Seděli jsme pár metrů od hrobky Jana Křtitele.

K tomuto prorokovi, který stojí na rozhraní judaismu, křesťanství a islámu, mám zvláštní vztah, byl patronem mého manžela. Ale mnoho jsme o něm nemluvili, jen jsem na chvilku položila spolu s islámskými ženami ruku na ozdobnou mříž u jeho hrobu. Ano, ženy tohoto asketu zvláště oblibují, prý se k jeho hrobu chodí modlit o šťastné manželství. Sama hrobka je malá stavba uprostřed baziliky, svítí jako vzácný klenot a přitahuje pozornost. Islám má podobný vztah ke svatým jako katolicismus, i když se proti různé idolatrii radikálně vymezuje. Všude v monoteistických náboženstvích zvláště u prostých lidí vidíme touhu po nějakém blízkém prostředníkovi mezi věřícím a Bohem.

Musím říci, že mne atmosféra toho místa trochu dojímala, ta prostá, bezprostřední víra lidí, kteří se zde sešli, byla silná, a přece nikoliv fanatická, byla v ní radostná láska k Bohu a velmi přátelský vztah k lidem. Řekla jsem Issovi: „Proč se lidé navzájem nenávidí, když máme stejného Boha?“ byla to spíš řečnická otázka, ale Issa po chvilce zamyšlení odpověděl: „Četl jsem Korán, samozřejmě, jsem muslim. Četl jsem ale i Bibli, Starý zákon i Nový zákon. A všude jsem našel totéž: Miluj Boha a člověka.“ Chvíli jsme mlčeli, co také říkat? „Náš Prorok i Ježíš pro křesťany i Mojžíš pro Židy hlásali stejnou boží vůli: Milujte Boha a člověka. V tom se naše náboženství neliší a tohle by stačilo. Kdyby se tím lidé spokojili, bylo by na světě dobře. Ale pak přišli hlupáci, a protože nepochopili, že je to tak jednoduché, začali si vymýšlet, jak dlouhé mají být sukně a jestli si zakrývat hlavu a co jíst a co číst.“ Začala jsem mít pocit, že si Issa lidi trochu idealizuje. „Ale ne, to nebyli hlupáci,“ řekla jsem, „to byli lidi, kteří toužili po moci, penězích a slávě. A protože jim nešlo ani o Boha, ani o lidi, ale jen o vlastní prospěch, všechno to překroutili.“

Bylo mi jasné, že v tom krátkém rozhovoru oba zjednodušujeme složité lidské dějiny a že jsme trochu nespravedliví k těm, kteří rozvíjeli různé tradice. Ne všichni byli zlí nebo hloupí. Ale přesto ten rozhovor byl něčím podstatný. Seděli jsme u hrobu Jana Křtitele a v několika větách překlenuli staletí nenávisti. Zatím jenom my sami pro sebe. Ale možná jednou přijde čas, kdy si takhle sednou spolu Židé, muslimové i křesťané a v klidu, v pohodě a míru se dohodnou, že jde jenom o jediné: Milovat Boha a člověka. A možná na ně bude z nebes hledět ten ohnivý kazatel z pouště, který kdysi velmi tvrdě kritizoval všechny pokrytce a arogantní mocipány a volal lidi k pokání.

———-
Foto autorka:
1. Mramorové nádvoří
2. Vchod do objektu
3. Mozaikové obrazy ráje
4. Pohoda v ochozech
5. V mešitě je 27 stupňů
6. Hrobka Jana Křtitele
7. Malý poutníček
8. Podlaha v bráně je vykládaná barevnými mramory

——————————————-