Cesta do Damašku 13 – Město pohádek

V současnosti se moje oči upírají k Sýrii. Mám tam přátele, navštívila jsem tu zemi před dvěma roky. Z mnoha míst, kde jsme pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Tyto texty jsou vzpomínkou na mír.

Starý Damašek je mnohokrát větší než starý Jeruzalém a je pro návštěvníka tajemný a trochu chaotický. Jako všechna středověká města je plný úzkých a klikatých uliček a stinných dvorků s hrdými kočičími obyvateli.

Z římské éry se zachovaly zbytky dvou na sebe kolmých hlavních tříd cardo a decumanus, ale antický urbanistický plán se postupně rozpadl a město se proměnilo v typickou orientální pohádku. Když dítě sní o krásných a tajemných pohádkových domech a palácích, ve kterých žijí rytíři a princezny, představuje si zpravidla takové stavby, jaké stojí v centru Damašku: ozdobné balkóny, arkýře a věžičky, zahrady na střechách, barevná okna, sloupy a ochozy, klenby a mozaiky, skryté zahrady s fontánami, křišťálové lustry, neznámé stromy a květiny, mramorová dlažba, loubí popínavých rostlin, tajné průchody a dveře s klepadly, arkády, sklepení… Prostě město vytvořené pro dobrodružné příběhy a pohádky, pro hrdiny s meči a dámy spočívající na sametových pohovkách při hře na loutnu. Svět krvavých intrik, šerbetu a vodních dýmek, svět knih, hvězdářů a moudrých králů.

Ovšem svět rozpadající se a chátrající, jak říkal cudně a odborně kolega archeolog: „architektura v analytickém stavu.“ Několik slavných staveb je pečlivě chráněno a pietně udržováno, ale stovky domů se hroutí. Pro nás něco neuvěřitelného, do Zlaté uličky na Hradě vybíráme vstupné, v Damašku je sto Zlatých uliček, které mizí z mapy. Pozemky jsou zde velmi drahé, proto o staré domy není velký zájem a po předpokládaném rozpadu staré zástavby se na její místo vrhnou developeři a vystavějí zde cosi betonového… Nejen že staré domy ztrácejí omítku, vrchní patra jsou již mnohdy zcela rozvrácená, stropy propadlé a v pokojích bují plevel. Středověké zdivo se ukazuje odhalené vystavené zimním dešťům, okna z barevných skel jsou pokrytá prachem a rozbitá, vyřezávané dřevěné ochozy a arkýře postupně podléhají trouchnivině, ve dvorech mezi trsy bodláků leží barevné kachlíky z umájjovské doby.

Pozoruhodné je, že i v polorozpadlých domech občas zahlédneme za oknem člověka, pána čtoucího knihu nebo paní, jak zlatou nití vyšívá šátek. Jako by se objevil záblesk prastarého příběhu a jeho hrdinové pokračují v nějaké činnosti započaté před staletími. Nebo jen tak zírají. A zírání zdejší lidé dovedli k dokonalosti. Mnohdy jsem se domnívala, že vidím v dálce figurínu nebo sochu, po minutě se socha mírně pohnula a ukázalo se, že to je paní čekající na autobus nebo pán, který se jen tak zamyslel.

Procházeli jsme židovskou čtvrtí, prázdné domy a pusté ulice, zamčené dveře s klepadly. Stejné je to ale i v islámské části: mezi udržovanými domy stojí ruiny zdánlivě pusté a pro statika noční můra, ale tu a tam záclonka nebo letmý pohyb za rozbitým oknem dávají tušit, že zde tu a tam kdosi bydlí. Je zde ticho, klid, nostalgický smutek a stinná místa plná vzpomínek. Staré révové kmeny šplhají až nad střechy, kde se rozvíjejí do skrytých vinohradů, kočky majetnicky procházejí uličkami, občas vidíme obchůdek s tím či oním, nebo pány popíjejících před domem na plastové židličce čaj. Všude je čisto, žádné hromady odpadků, žádný zápach, uličky jsou zametené a majitelé obchodů vlídní a nevtíraví. Není to svět brutálně zkažený turistickým průmyslem, je to odcházející stará doba, smutek starých sídel a zapomenutých pohádek.

Fotografie autorka

---------------