Cesta do Damašku 11 – Malula

V současnosti se moje oči upírají k Sýrii. Mám tam přátele, navštívila jsem tu zemi před dvěma roky. Z mnoha míst, kde jsme pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Tyto texty jsou vzpomínkou na mír.

Mezi nejznámější a často navštěvovaná místa v Sýrii patří bezpochyby Malula, křesťanská obec ležící asi šedesát kilometrů na sever od Damašku. Je to spíš vesnice s asi dvěma tisíci obyvateli v romantické skalnaté a pouštní krajině Antilibanonu. Její proslulost je založena více než na kráse okolí na pozoruhodném faktu, že spolu se dvěma menšími vesnicemi je Malula posledním místem, kde se jako živý jazyk udržela západní aramejština. Místní obyvatelé jsou hrdí na to, že znají jazyk, jímž hovořil Ježíš. Před dvěma tisíci lety byla totiž aramejština běžným hovorovým jazykem na celém Blízkém východě.

Záměrně jsem užila slovo znají a nikoliv hovoří, protože aramejštinu zde můžete slyšet snad jen na požádání, jinak zde lidé už tak jako tak hovoří arabsky. Vesnice na úbočí strmých skal musela kdysi vypadat impozantně, ale dnes je dojem hodně pokažen moderními betonovými stavbami, sítí elektrických drátů, antén a barevnými reklamními tabulemi. Obyvatelé se přeorientovali na turistický ruch a ze svého jazyka i ze zdejších klášterů a křesťanské identity si tak trochu udělali živnost. Autobusy západních turistů přivážejí do obce nejen peníze, ale i známou zkázu každé kultury: beton, rychlé občerstvení, náboženské kýče a namísto starých kostelů a prostých hliněných a kamenných domů nevzhledné novostavby.

Příroda je zde ale stále zajímavá, můžete projít asi půl kilometru dlouhou soutěskou, v níž jsou patrné jeskyně kdysi obývané eremity, nyní oživené jen ještěrkami a pouštními květinami. Na dně soutěsky dává několik kaluží tušit, že v zimě a brzy zjara zde teče potok, v létě je zde ale naprosté sucho. Ticho ruší jen vrkání hrdliček a občasný zástup štěbetajících turistů v pumpkách a bílých plátěných kloboucích. Zvědavost mne vyvedla až na konec soutěsky a zůstala jsem překvapeně stát: tam, kde jsem čekala vyprahlou poušť, roste hustý topolový háj. Vyšplhala jsem se až k silnici, přešla ji a nahlédla za plot. Nebyl to samozřejmě les, ale klášterní zahrada. Popošla jsem tedy po silničce směrem ke skutečné poušti, vystoupila na malý pahorek a fotografovala poslední jarní květy ve stepi, která se za pár týdnů promění v moře mrtvého kamení.

Na zpáteční cestě jsem se dostala do dalšího trsu turistů z Itálie. Najednou se všichni shlukli a pozorovali maličkou užovku na břehu potůčku. Život v poušti je něco nádherného, je to každodenní zázrak. Než jsem se stačila vzpamatovat, objevila se těžká bota a užovku zašlápla. Zkazilo mi to náladu, všechno okolo zčernalo. Mladík se vítězoslavně rozhlédl po zdrcených Italech a odspěchal wádím. Iluze klidu a pohody byla pryč. U východu ze soutěsky jsem chtěla koupit nějaké pohlednice, ale paní u stánku byla nevlídná a pohlednice kýčovité a předražené. S přáteli jsme si pak už jen dali dobrý čaj a docela jsem se těšila do Damašku.

Cesta pouští je pro neznalého člověka překvapivá. Především předovýchodní pouště nejsou jako Sahara tvořeny dunami písku, ale jsou to kamenité a skalnaté pláně a pahorky nebo stolové hory jemně okrových, šedých a béžových odstínů. Dále zdejší pouště nejsou nijak příliš pusté, porůznu se tyčí sloupy vysokého napětí, v krajině jsou roztroušené různé betonové stavby, v nichž lze rozeznat průmyslové podniky, ale také vojenské objekty a dokonce třebas i vězení. Poušť je protkaná potrubími, silnicemi, stezkami a terasami, občas v krajině absurdně trčí nějaký monumentální památník nebo portrét prezidenta. To vše ale neznamená, že je poušť vlídná a že by v ní bylo snadné přežít. Zkušený člověk by samozřejmě našel nejbližší cestu do civilizace, ale vzdálenosti zde matou a sucho vyčerpává, to co by u nás bylo příjemnou procházkou, to se může stát v žáru zdejší krajiny smrtelným rizikem. Člověk někdy ztratí vodu rychleji, než si stačí uvědomit žízeň, nebo podlehne úžehu a může zkolabovat a zahynout prakticky na dohled od nějakého obydleného místa.

Po několika cestách do zdejších krajů mám zkušenost, že je nutné při delším pobytu venku mít zahalenou hlavu a nejraději i paže a nohy (to nesouvisí s náboženstvím, ale se sluníčkem), tmavé brýle a stále nosit láhev s vodou. Tohle vám řekne každý, ale udělala jsem ještě jednu cennou zkušenost: nepít mnoho vody najednou, protože pak se člověk rychle zpotí a vyčerpá, lepší je jen svlažovat rty a šetřit silami, nespěchat a využívat každý stín. Také je známo, že horký čaj osvěží více než studená voda. Poušť, pokud se vyhneme stavbám a drátům a zamíříme do skalnatých wádí nebo na rozsáhlé pláně s trsy odolných rostlin a s plachtícím orlem nad hlavou, je překrásná a pro mne osobně je na Předním východě tím nejpůsobivějším. Cítím se v ní svobodně a šťastně jako nikde.

———————-

Foto autorka:

1. - 3.  Centrum Maluly

4. Máky v poušti

5. Panna Maria v soutězce nad Malulou

6. Život je silnější než smrt

7. Monumentální wádí nad Malulou

——————————–