V současnosti se moje oči upírají k Sýrii. Mám tam přátele, navštívila jsem tu zemi před dvěma roky. Z mnoha míst, kde jsme pobývala, nezůstal dnes kámen na kameni. Tyto texty jsou vzpomínkou na mír.
Syřané někdy píší, že Damašek je nejdéle kontinuálně osídleným městem na světě. Přít se o to nechci, vím, že takových měst je na světě více, ale i tak je Damašek starobylé a téměř pohádkové město.
Odlétali jsme na východ v době, kdy v Čechách sice již dávno podle kalendáře vládlo jaro, ale počasí nevědělo, zda by nebylo ekonomičtější přejít rovnou ze zimních plískanic do Zmrzlejch a pak do Medarda. V Damašku bylo v těchto dnech počátkem května okolo 30 stupňů a v horském městě Zabadani, kde jsem také pobývala, okolo 25 stupňů. Samozřejmě většinou slunečno a na nebi jen tu a tam lehounký mráček nebo spíš opar.
Damašek má skoro 5 miliónů obyvatel, jeho rozlehlá nevlídná předměstí se táhnou daleko za obzor do pouští a dost ostře kontrastují s překrásným historickým centrem a výstavnými čtvrtěmi okolo něho. Navzdory očekávání je tohle předovýchodní město čisté, rozhodně srovnatelně například s Prahou. Zásluhu na tom má syrský prezident, jehož autorita si nezadá s autoritou absolutistických monarchů. Bašár al-Asad je na rozdíl od svého otce osvíceným vládcem, je to vzdělaný člověk, lékař a jeho výnosy, ačkoliv jejich prosazování nemá s demokracií nic společného, nejsou natolik absurdní, aby nebyly víceméně dobrovolně respektovány. I když například zakázal kouření ve veřejných prostorách, což je dost citelné omezení zdejších zvyklostí, nebo zakázal v Damašku troubit, což se dodržuje jen částečně.
O politice je možná lépe moc nemluvit, země je viditelně silně militarizovaná a například fotografování je na mnoha místech včetně obyčejné dálnice věcí přinejmenším nedoporučovanou. Na druhé straně se zdá, že lidé mají poněkud jiné starosti než je míra občanských svobod, mnozí mají co dělat, aby se uživili po několika letech sucha a neúrody, jiní úspěšně podnikají a jiní jsou pohádkově bohatí. Ale na rozdíl od všudepřítomného policejního dohledu a ozbrojených vojáků, kteří připomínají cestovateli, že některé věci jsou tabu, civilisté jsou přátelští, usměvaví, pohostinní a kupodivu většinou nezkažení turistickým průmyslem.
Objev syrské povahy byl pro mne jednoznačně příjemnou zkušeností. Zatímco na ulicích, v obchodech a za volanty aut vidíte tváře jako vystřižené z dávného asyrského reliéfu, namísto obávaných bojovníků potkáváte zábavné společníky, kteří vás nejen pozvou na čaj, ale přidají i nějaký vydařený vtip a anekdotu. Ano, humor Syřanů a Čechů je dost podobný a výměna vtipů se ukázala jako příjemné prolomení prvního ostychu a vděčný námět konverzace.
Cestovala jsem společně se svými kolegy a naše cesta byla pracovní, cílem bylo navázání kontaktů s Damaškou univerzitou. Jedním z mých společníků byl rodilý Syřan, takže i přes svoji neznalost arabštiny jsem mohla jeho prostřednictvím poznávat lidi, druhým byl archeolog a znalec architektury. Naše toulání tedy nebylo jen turistickým okukováním pamětihodností, ale umožnilo mi proniknout ne sice příliš hluboko do života v Sýrii, ale přece jen trochu hlouběji, než by bylo při týdenní návštěvě možné obyčejnému turistovi.
————————–
Foto autorka:
1. Pohled na Damašek z hory Kasiun
2. Taxík v historické zístavbě čtvrti Džebel Mazzeh v Damašku
Klip: STARÝ DAMAŠEK
--------------------------------
