Jsme svědky zjevení jungovského archetypu Stínu. Ti, kteří potlačují svá vnitřní hnutí a názory, protože vědí, že jsou morálně a společensky nežádoucí, nebo se za ně stydí, z nich obviňují ostatní.
Homosexuálové na Hradě se pohoršují nad pochodem gayů, bývalí bolševici obviňují své oponenty z levicovosti, kolaboranti s komunistickým režimem nadávají na disidenty, pokrytci křičí o pokrytectví, sprosťáci ukřivděně fňukají nad údajnou vulgaritou svých kritiků, dlouhodobě kritizují “politickou korektnost” - ale pro sebe samé ji vyžadují a třebas i soudně vymáhají, chtějí absolutní svobodu a rádi o ní mluví, ale druhým ji upírají. Hlásají funkční rodinu, ale mnozí z nich jsou svobodní, rozvedení, bezdětní, nebo promiskuitní. Mají pochybný původ a ještě pochybnější minulost, ale oddávají se snům o rasové, národní a společenské nadřazenosti. Hlásají křesťanské hodnoty, ale jsou nenávistní a sociálně necitliví až k aroganci, pomluvají, lžou, jsou vulgární. Zbaběle se schovávají pod ochranu mocných a plamenně vyzývají k bojům proti spoluobčanům.
Dosti dlouho jsem se bránila tomu, abych věnovala vzácný čas tématům letošní okurkové sezóny, jimiž je Bátorovo šplhání po politickém žebři a Hájkovo pohoršení nad záštitou politiků nad kulturní akcí čtyřprocentní menšiny. Samozřejmě se nabízely otázky, proč tihle pánové tak až do krve hájí práva nácků na kdeco od pochodů až po házení zápalných lahví, když jim na druhé straně vadí jakási šou vcelku neškodných homosexuálů, tím spíše, že o nadstandartních vztazích uvnitř hradní partičky se také šušká ledacos.
Odvádění pozornosti od problémů touto formou by bylo racionální. Zatímco se rozkrádá stát, šumavské lesy se prodávají nastojato a lidé jsou sprostě odíráni, dokonce se mají snižovat platy ve školství, zatímco na patřičném ministerstvu se dějí podivné věci, hrozí, že nebude na důchody a nemocní budou umírat bez pomoci, je povyk okolo údajně nestydatého průvodu vítaným ventilem. Pokud se lid baví naivními prezidentovými cestopisy, kleptomanskými kousky a jeho rádobyodborným mentorováním, pokud se směje Hájkovi, Jaklovi a Bátorovi, zapomíná na podstatu velkého problému, do něhož nás tihle lidé cynicky vedou.
Funkce prezidenta je u nás sporná, nevíme, k čemu vlastně je. Nicméně by mohla být užitečná, pokud by osobnost prezidenta znamenala konsensus a stabilitu v bouřích stranických klání. U nás je tomu naopak. Klaus nedělá téměř nic jiného, než rozděluje vedví a fanatizuje společnost a brání jejímu spojení, které by mohlo pomoci překonat krizi.Uměle je vytvářen obraz vnitřního nepřítele, fiktivní ikona „pravdoláskařů,“ na něž je pak svrhována veškerá vina za rozkradenou republiku a všeobecnou mravní bídu. Jako „neomarxisti“ nebo „levičáci“ jsou nálepkováni lidé, kteří s hradní partičkou a mafiemi nesouhlasí, a to i dlouholetí příznivci pravice a bojovníci proti komunistické totalitě. Na hrdinu dějin je povýšena šedá zóna, vrstva veksláků, zlodějíčků, udavačů a kariéristů. Národ se polarizuje a je ochromen pseudoproblémy a vzájemnou nenávistí, které mu brání v řešení problémů.
Hledání viníků je stará metoda. Pokud nestačí šaškování, odvádí se hněv do patřičných řečišť ukazováním na obětní beránky. To vše zde už bylo a kdyby se lidé věnovali aspoň trochu historii, kterou naši technokraté považují za zbytečný luxus a humanitní pavědu, věděli by, že tahle cesta vede do pekel. Úspěšná a snad i cílená devastace vzdělání je také způsob, jak zůstat u moci a nenechat lidi prohlédnout celou hloubku špíny a nemorálnosti mocných. To vše vidím zcela jasně a nechce se mi o tom znovu a znovu psát. Teorie Stínu pak vysvětluje celý spektákl jaksi zevnitř, ukazuje stezky, jimiž se nevědomí hradních škůdců ubírá. Podíváme-li se na argumenty těchto „lžinenávistníků,“ zjistíme, že vše, z čeho obviňují oponenty a kritiky, a vše, co kritizují na „těch druhých,“ je typické právě pro ně samotné.
Ale podívejme se i na sebe, jestli také nepromítáme do druhých svůj Stín. Je to totiž vlastnost všech lidí a nesouvisí s politickými názory, se vzděláním, ani s charakterem, je to práce našeho nevědomí. V tomhle buďme velmi obezřetní, je to psychologická past, která brání dialogu a každému řešení problémů. A přichází doba, která bude velmi náročná a bude vyžadovat hodně společného úsilí k přežití. V takové době by prezident, kdyby byl státníkem, národ sjednotil a posílil. Psychopetičtí jedinci u moci jej systematicky oslabují.
-----------------
