Antisionismus 2

Ukázka z připravované publikace "E-antisemitismus, antisemitismus na českém internetu". Druhá ze 3 částí kapitoly "Antisionismus".

--------

Argumentace proti sionismu jakožto univerzálnímu zlu jde tak daleko, že spojuje sionismus s různými teoriemi spiknutí a přisuzuje mu například i bolševickou revoluci v Rusku nebo činy amerických prezidentů. Slovo sionismus nahrazuje moderním extrémistům slovo satan. Tato argumentace je bohatě rozpracovávána v některých zemích Předního východu, kde jsou nyní hojně revitalizovány staré západní argumenty čerpané z Protokolů siónských mudrců nebo z Hitlerova spisku Mein Kampf. Zpětně se pak takto rozpracované ideologie vracejí na Západ pomocí moderních médií, především internetu. Vzniká tak dost absurdní situace, kdy evropští a američtí rasisté bez uzardění užívají arabskou propagandu a na druhé straně žádají vyhnání muslimů z Evropy a vyjadřují se velmi hanlivě o Arabech.

Mnohdy podobně pohlížejí na sionismus také mnozí seriózní publicisté a někteří povrchní politologové, u nichž s označením primitiv, neonacista či rasista rozhodně nevystačíme. V akademických kruzích se zhruba od 70. let dvacátého století varovně šíří antisionismus z řad levicových intelektuálů, jak studentů, tak vyučujících. Zatímco strašlivé porušování lidských práv například v Severní Koreji, v Číně či v mnoha zemích Afriky ponechává tyto levicové myslitele zcela chladnými, na malý Izrael je neustále upřen superkriticky hodnotící pohled. Skoro se zdá, že na západě patří k dobrému tónu skandalizovat sionismus stejně jako bylo v módě v době studené války obdivovat a obhajovat Sovětský svaz. Jde o podobnou motivaci – být zajímavý, originální a populární tím, že se kloním k „menšinovému“ a tedy „zajímavému, originálnímu a populárnímu“ názoru. V postmoderní společnosti a jejích médiích nejde ani tak o fakta jako o image. I totální nesmysl může být dobrým zdrojem lichotivého zájmu, ba finančního prospěchu, který je větším lákadlem než jakákoli zdánlivě šedá a nezajímavá pravda. Někteří vědci, samozřejmě zvláště v oborech, které to umožňují, již nehledají objektivní informace, ale budují své kariéry na stejných principech jako mediální hvězdy.

„V novém judeofobním diskurzu fungují výrazy sionista a Izrael jako jména ďábla. Už nejde o to, vyhnat Židy z Evropy, ale o eliminaci anomálie, kterou je Stát Izrael, předobraz oné špatné odlišnosti, a o skoncování se sionismem jakožto inkarnací zla. V dlouhé historii judeofobie vyznačuje radikální antisionismus začátek nového druhu diabolizace, která se prezentuje ve dvou podobách: první je inspirovaná převážně nábožensky, přesněji řečeno džihádistickým islamismem, a druhá politicky v teorii antiimperialismu, jak vznikala v průběhu zápasu o svobodu na marxisticko-leninském základě, který v něm přežil.“ (1)

Postupně se tak vytváří v celém světě alarmující situace, kdy již absurdní ideologie přestávají být menšinové, ale stávají se mainstreamovým chórem ovlivňujícím veřejné mínění a jsou jím zpětně ovlivňované. Antisionismus v tomto konzumním a zpopularizovaném podání je moderní obdobou středověkého antijudaismu, obdobou pověr o Židech otravujících studě a vraždících křesťanské děti a panny. Je také variantou moderního antisemitismu, neboť výběrově postihuje židovstvo. Antisionismus není ničím jiným než současnou politickou formou antisemitismu. Teprve až se společnost vypořádá s touto absurdní a varovnou ideologií, bude možné hovořit o politických problémech v Izraeli stejně nezaujatě a kriticky jako kdekoli jinde. Pak také bude možné mnohé z těchto problémů opravdu řešit, na čemž má samozřejmě největší zájem sám Izrael. Odlišit však oprávněnou a věcnou kritiku státu Izrael, respektive jeho politických kroků či vojenských operací od šíření skrytého antisemitismu není úplně jednoduché.

Dnešní antisemité užívají často argument, že každá kritika kteréhokoliv Žida, judaismu, nebo politiky Izraele je trestána a její autor je pranýřován za antisemitismus. Přestože reálně téměř žádné rozsudky za pouhé hlásání antisemitismu v České republice nikdy nepadly, ba v právním řádu ani neexistuje antisemity občas zmiňovaný „zákon proti antisemitismu“, antisemité rádi zveličují údajné riziko, jemuž se legitimní kritikou Židů a Izraele vystavují. Staví se tak do role hrdinů, hlasatelů zakázané pravdy, bojovníků za svobodu slova a bádání, nových disidentů. Ve skutečnosti nejsou postihovány ani explicitně antisemitské výroky, pokud nejsou doprovázené například jinou trestnou činností, kterou je snazší prokázat, například fyzickým násilím či vyhrožováním, tím spíše je kritika Izraele běžnou součástí odborného diskursu i oficiálního mediálního prostoru. Například článek Petra Zídka Proč pomáhat Izraelcům (2)  byl sice kritizován četnými odborníky, neboť je neodborný a povrchní, ale nikdy nebyl za jeho zveřejnění autor jakkoliv postižen. V tomto článku se například dočteme:

„Vinou českých zbraní tu máme militantní stát, který ani za šedesát let své existence nedokázal najít modus vivendi se svými sousedy, nerespektuje mezinárodní právo a diskriminuje své nežidovské obyvatele. Ano, stal se relativně bezpečným útočištěm pro kdysi pronásledované Židy. Ale za jakou cenu? Bez československých zbraní by Izrael pravděpodobně nevznikl. Nebylo by to ale pro svět nakonec lepší?“  

Ve skutečnosti ani samotní sionisté v čele s nejvýznamnějšími osobnostmi tohoto hnutí neodmítali kritiku, ba sami ji mnohdy velice nevybíravě uplatňovali. To, co jako velké hrdinství objevují antisionisté, ještě razantněji hlásal velký filozof a sionista Martin Buber, nebo sionistický spisovatel Achad ha-Am. Otázkou je ale, jakým způsobem kritika probíhá, zda je regulérní a věcná.

Jestliže je jedinec napaden, či urážen jakožto Žid, jde o projev antisemitismu. Stejně tak, pokud jsou mu na základě jeho skutečného, či domnělého původu podsouvány zvláštní vlastnosti jako lakota, neřestnost, krutost, bezohlednost, intrikářství, lhavost a podobné stereotypy. Projevem antisemitismu je také paušalizace, když je jedinec činěn odpovědným za všechny Židy, za národ, víru, či dokonce politiku státu Izrael, a to dokonce často i retrospektivně. Příkladem takové retrospektivní diskriminace je rozhodnutí profesorky Mony Bakerové z Univerzity v Manchesteru z června roku 2002 propustit dva izraelské vědce, dr. Miriam Shlesinger z Bar-Ilan University, bývalou předsedkyni Amnesty Internacional v Izraeli a profesora Gideona Touryho z Tel-avivské univerzity z ediční rady periodik Translator a Translations Studies Abstracts, které Mona Bakerová a její manžel vydávají. (3) Mona Bakerová nabídla akademikům, že by mohli v redakci zůstat pouze pod podmínkou, pokud by byli ochotni přerušit všechny své vazby na Izrael, tedy na svoji vlast. Mona Bakerová to oficiálně popřela, nicméně své rozhodnutí zdůvodnila v e-mailu zaslaném profesoru Tourymu jako ryze politické, nikoliv osobní. (4) Čin Mony Bakerové vzbudil mnoho negativních reakcí v médiích i na straně některých politiků včetně premiéra Tonyho Blaira. Mona Bakerová si přesto stála za svým přesvědčením a kritické reakce označila jako „společnou taktiku sionistické lobby.“ (5)

Podobný rozruch způsobilo odmítnutí přijmout izraelského studenta k výzkumu na Univerzitě v Oxfordu dr. Andrewem Wilkiem. (6)

Po druhé intifádě v roce 2000 rostou projevy tohoto nového antisionistického antisemitismu. Zatímco rasový antisemitismus převažuje u skupin, které konzervativně a nepřesně řadíme mezi tzv. pravicové, antsionismus má stoupence nejen u těchto pravicových aktivistů, ale ještě více v islamistických kruzích, ale také v tzv. levicových skupinách, stranách a hnutích Evropy a Ameriky.

Na českém ultralevicovém webu Svazu mladých komunistů Českoslovenka vyšel například počátkem srpna 2012 krátký článek doplněný obrázkem upravené izraelské vlajky, kde namísto magen david je vyobrazena svastika. (7) Převzatý článek je jen jeden z mnoha demagogických protiizraelských textů na tomto komunistickém webu. Články většinou přebírané z cizojazyčných internemetových pramenů fundamentalisticky komunistického či islamistického zaměření jsou vyzdobeny stejně upravenou izraelskou vlajskou a šíří názor, že Izrael spolu s USA touží rozpoutat světovou válku. Na webu mladých komunistů postupně vyšly tyto protiizraelské texty:

People’s World Weekly: Írán, Izrael a USA - skluz do války, J. Dastan: Izraelským sionistům nejspíše přeskočilo, Cynthia McKinney: Válka v Lybii je řízena ropou, Izraelem a logistikou, B. Becker, M. Verheyden-Hilliard: Hluboké pokrytectví projevu prezidenta Obamy o Středním východě, K. Kluz: Vždy je potřeba zjistit, kdo stojí v pozadí, Společné prohlášení arabských komunistických stran: Volají po vyhlášení nezávislého státu Palestina, Enver: Přečetli jsme pro vás o Izraeli, Jsme schopni zničit všechna evropská hlavní města!, RUB: Lidé umírají, evropská a americká diplomacie planě tlachá, Duch Sultan-Galiyeva: $ionistická invaze do pásma Gazy - nový holocaust…“ (8) Jazykový styl, ani argumentace těchto komunistických textů se nikterak neliší od propagandistických textů neonacistů.

Mnoho sociálně citlivých a vzdělaných lidí si ani neuvědomuje, že jejich často upřímně vedený zápas proti sionismu lze vykládat jako upírání práva na sebeurčení židovského národa a práva na vlastní stát. Stát Izrael byl vyhlášen ve shodě s usnesením Spojených národů a je regulérním členem OSN. Jeho odmítání nemusí být nutně projevem antisemitismu, ani politického extrémismu, například odmítání státu některými ultraortodoxními židovskými skupinami je motivováno nábožensky. Stejně tak není antisemitismem kterákoliv kritika politiky Izraele, ale upírání práva na existenci kterémukoliv státu je vždy za hranicí korektní debaty.

Výhrady k politické praxi patří k demokratické diskusi a jsou akceptovatelné, pokud se jich nezmocní skuteční antisemité, kteří je ve vyhrocené a zkreslené podobě užívají jako argument pro údajnou židovkou nenávistnost, krvelačnost, krutost a jako důkaz dalších stereotypů nebo jako argument pro zničení státu Izrael, či pro oprávněnost teroristických činů proti civilnímu obyvatelstvu. Takové zneužívání politické diskuse nalézáme jak u neonacistů a neofašistů, tak u stoupenců levicových hnutí. Tito aktivisté se intenzivně zabývají kritikou izraelské politiky, přičemž za její konkrétní kroky činí odpovědné dokonce i Židy v diaspoře nebo celé židovské obce, před synagogami, židovskými firmami a školami pořádají v lepším případě demonstrace, v horším se dopouštějí vandalských činů a násilných útoků proti nevinným lidem.

Na internetu se radikálové dožadují trestání Izraele za sporné politické kroky, přičemž vyžadují od Izraele tak mravné chování, jaké nemohou žádat a ani nežádají od žádného reálného státu či národa. Například požadují, aby se stát Izrael zcela zřekl obrany a aby na sebe nechal útočit nepřátele bez jakékoliv odpovědi, aby se nebránil ostřelování raketami či vůči teroristickým útokům, aby nezatýkal a nevěznil atentátníky a podobně. Pro extrémisty hlásící se k odkazu národního socialismu Třetí říše je lákavé srovnávat kroky proti Palestincům se zločiny nacistů. Tím nejen napadají židovský stát a urážejí oběti holocaustu, ale současně zlehčují a zpochybňují zločiny nacistického režimu. Jako by naznačovali, že chování nacistů bylo standardním postupem proti tehdejším nepřátelům německého státu, jestliže Izrael postupuje vůči záškodníkům stejně. Navíc užívají známou demagogickou figuru prohození rolí oběti a pachatele, Židé jsou ti skuteční zločinci. Stejný postup volí i levicoví aktivisté, příkladem je kauza pražské výstavy “Achtung!”

Srovnáváni Izraele s nacisty využívá hned několika stereotypů a útočí na emoce. „Nacismus představuje absolutní zlo a navozovat srovnání s ním má démonizovat toho, kdo si takové přirovnání zaslouží… Přestože takové srovnání bývá evidentně přehnané a někdy se záměrně používá v nadneseném významu, jeho časté a tvrdošíjné uplatňování naznačuje, že jde o mnohem hrozivější záměr než jen rétorickou figuru.“ píše Emanuele Ottolenghi. (9)

Pro neonacisty je též důležité zpochybnit právo obětí na odškodnění ze strany Německa. Jestliže Židé berou odškodnění, měli by podle těchto aktivistů stejné odškodnění posílat Palestincům. Solidarita s Palestinci je doménou jak pravice, tak levice. Symbolicky je demonstrována nošením palestinských šátků, pochody s palestinskými vlajkami a s obrazy Jásira Arafata.

Antisionismus je úzce propojen s iracionálním odporem vůči USA. Někdy se jako symbol tohoto úzkého propojení na internetu objevuje označení Usrael, jako například na webu Zvědavec. (10) Představy o ovládání americké politiky, médií a hospodářství vlivnými židovskými skupinami je jednou z variant teorie spiknutí. Variantami této teorie je víra, že Izrael stejně tak ovládá Evropskou unii nebo Vatikán, vlastně kteroukoliv organizaci, církev, vládu a zemi. V těchto resentimentech vůči demokratickým státům si opět notují neonacisté s radikálními komunisty a některými anarchisty. Představy o vlivu a moci Izraele stejně jako o počtu Židů na světě vůbec a počtu Židů na vlivných pozicích všech vlád jsou nereálně nadsazené a v duchu démonizace přisuzují Židům téměř nadlidskou moc. Ve skutečosti se k židovské identitě hlásí asi třináct miliónů lidí, přičemž do tohoto počtu jsou počítáni i kojenci, ale podle známých tezí antisemitů tito spiklenci dokázali obsadit všechny významnější pozice ve všech světových institucích. Víra ve spiknutí a vliv židovstva je tak neotřesitelná, že všechny důkazy proti němu jsou vykládány jako zvlášť rafinovaný zastírací trik samotných spiklenců. Otevřená podpora USA Izraeli je však pokládána také za důkaz onoho spiknutí a vlivu Izraele na americkou vládu. Racionálně nelze iracionální nenávist vyvrátit.

Bylo by chybou hledat tyto fantazie jen u krajních poloh politického spektra, nebo na jakési společenské periférii. Mnohým z těchto předsudků věří i konformní občané, politický střed, neinformovaná a neaktivní konzumní společnost. Nechuť vůči USA, EU, Izraeli stejně jako obava z přílivu cizinců a z mnohokulturního soužití, anticiganismus, šovinismus je vlastní i velmi širokým vrstvám. Internetové diskuse utvrzují veřejnost v mínění, že takové názory jsou „normální“, „většinové“, „legitimní“. V posledních letech se již taková ujištění neobjevují pouze v anonymních diskusních příspěvcích, ale též v mainstreamových médiích. Emanuele Ottolenghi na základě průzkumu ADL uvádí, že téměř 40% evropské veřejnosti se domnívá, že Židé příliš mluví o holocaustu a v jednom průzkumu z roku 2005 provedeném v Německu souhlasilo 51% dotázaných s tvrzením, že „neexistuje velký rozdíl mezi tím, co Izrael provádí Palestincům dnes, a tím, co nacisté dělali Židům během holocaustu.“ Dále se zjistilo, že 68% Němců věří, že Izrael „vede vyhlazovací válku“ proti Palestincům. Dále 38% respondentů tvrdilo, že by se „Židé měli přestat chovat jako oběti holocaustu a perzekucí, k nimž došlo před padesáti lety.“ (11)

———————–-
Pokračování příště
————————–
Poznámky:

1. Nejstarší nenávist. Rozhovor s Pierre-Andrém Taguieffem. in: Holocaust.cz 23.8.2011. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2008/11/rozhovor_taguieff (online)(2.8.2012)

2. Zídek, Petr. Proč pomáhat Izraelcům. in: Lidové noviny. Příloha Orientace 10. 5. 2008
3. Goldberg, Suzanne, Woodward, Will. Israeli boycott divides academics. in: The Guardian, 8.7.2002

4. http://www.monabaker.com/ (online) (14.4.2012)

5. Baker, Mona. Personal statement. Dostupné z: http://www.monabaker.com/personalstatement.htm (online)(14.4.2012)

6. http://isurvived.org/2Queries/Q1-DrWilkiesLab-NoJews.html

7. Paz, Rui. Hra s ohněm. in: Svaz mladých komunistů Českoslovenka 10.8.2012. Dostupné z: http://komsomol.cz/ (online)(16.8.2012)

8. http://komsomol.cz/

9.  Ottolenghi, Emanuele. Autodafé Evropa, Židé a antisemitismus. Academia, Praha 2012. s. 208

10. USrael ruší společné cvičení. in: Zvědavec 17.1.2012. Dostupné z: http://www.zvedavec.org/komentare/2012/01/4776-usrael-rusi-spolecne-cviceni.htm (online)(1.7.2012)

11. Ottolenghi, Emanuele. Autodafé Evropa, Židé a antisemitismus. s. 209-210
—————————-