Antifa už taky kádruje podle rasy?

Jistě, autor článku se bude hájit, že to dělá pro dobrou věc, že jen ukazuje absurditu nacistické argumentace. Ale tak jako tak, Antifa se uchyluje k rasismu.

Začalo to již před více než rokem, nyní se na jejích stránkách opět objevuje článek, kde je tématem rasa protivníka, nebo rasa oběti a pachatele trestného činu.

Dokazovat, že nacisté (nebo chcete-li neonacisté) lžou a používají jakékoliv argumenty podle momentální potřeby, že kážou vodu a pijí víno, to ví každý a není třeba to dokazovat způsobem, ke kterému se Antifa nyní uchyluje.

Může být Rom neonacista?

Pro mne nikdy nebude relevantní etnicita či rasa konkrétného člověka. Každá lidská bytost je individualitou, má své chyby i přednosti, může vyznávat hloupou nebo zvrhlou ideologii, může spáchat trestný čin a může vykonat hodně dobrého. Každý odpovídá sám za sebe nejen před zákonem, ale i před svým svědomím, či před Bohem, pokud je věřící. Samozřejmě že také Rom nebo Žid mohou být neonacisty, stejně jako mohou být zloději, vrahy, lháři nebo podvodníky. Úplně stejně jako Brit, Čech, Rus, Zulu, Ind nebo Japonec.

Ideologii si člověk na rozdíl od biologického původu sám relativně svobodně vybírá a nese za její projevy právní i morální odpovědnost. Zvolená identita je silnější než identita vrozená a snadno ji zruší a nahradí.  Ideologičtí druhové pak případného soukmenovce s nevhodným původem, ale ideově spolehlivého kryjí účelově užitými argumenty.  Například tím, že “rasově nečistý” soukmenovec veřejně zapře svého “neárijského” otce, kterého prohlásí za nevlastního.  Tak to vloni učinil jistý Antifou označený neárijský nacista a kamarádi mu to ochotně dosvědčili  na dnes již zrušených stránkách Autonomních nacionalistů.

Rasismus nacistů je jen jedna z forem nenávisti, nenávist si může najít jakýkoliv cíl, není vázána na jednu oběť a může své zaměření libovolně změnit. Podstatný totiž není terč útoku, ale frustrace násilníka, která jej vede k přijetí ideologie zla, tedy potřeba vybití agrese. Nenávist nacistů i jiných frustrátů se obrací stejně tak vůči “rasově čistým” jedincům,  ke spuštění agrese zcela postačí, že s nimi nejdete v jednom šiku, nebo nenosíte stejný oděv. Nacista stejně jako každý jiný jedinec s nějakým trýznivým komplexem si nepřítele cíleně hledá a je vcelku jedno, koho za něj označí. Identifikační znaky jsou jen symboly pro polarizované chápání skutečnosti. Toto polarizované chápání světa je typické pro každou ideologii, nejen pro nacismus, fašismus či komunismus, najdeme je i u “nevinnějších” politických, národních, náboženských, kulturních, sportovních, či dokonce profesních seskupení. Spadá sem i šikana na pracovišti, na vojně a ve školách, ta ovšem ani žádnou sofistikovanou ideologii nepotřebuje, vystačí si s prostou nenávistí k “jinému,” tedy se syrovým substrátem všech nenávistných ideologií.

Nacisté nejsou lidé jiného druhu, jsou jen obrazem krajního zideologizování myšlení, tedy něčeho, co je vlastní téměř každému člověku a každé i jen trochu uzavřené skupině. To, co někdy omylem pokládáme za neobyčejnou deviaci, abnormalitu, projev sadismu, nevzdělanosti a idiocie, za duševní nemoc, za cosi vzácného, bezpečně izolovaného a možná i dávno odžitého kdysi v historii, se může projevit kdykoliv a kdekoliv, nejen v marši nacistů, nebo na komunistickém mítingu, není před tím uchráněna ani vysoce vzdělaná a inteligentní komunita, která na pologramotné agroskiny pohlíží s oprávněným despektem. Problémem není nacismus, komunismus, jakékoliv náboženství a další názory, ale ideologizace kteréhokoliv světonázoru a následné spuštění agresivního programu.

Pro spuštění sociální agrese jsou příhodnými podmínkami:

1. Problémy ve společnosti. Političtí představitelé jsou odtržení od každodenní reality, policie je pasivní, nebo dokonce s násilníky sympatizuje, právo, které má chránit potenciální oběti, je slabé, pozornost veřejnosti je odvrácena, občanská společnost a demokratické mechanismy nefungují, je hospodářská krize, společnost je atomizovaná, lidé mají pocit křivdy, bezmoci a nespravedlnosti atd.

2. Shromáždění davu (masy), tedy nějaké většinou anonymní skupiny, ale někdy i neanonymní, relativně malé skupinky, v níž se členové navzájem znají, která poskytuje každému členu pocit síly, beztrestnosti, soudržnosti, spojenectví, přátelství, bratrství, překonání nudy, profánnosti, samoty a beznaděje. Může jít o shromáždění organizované (schůze, průvod, demonstrace, jakékoliv oficiální fórum), nebo spontánní (nahodile nahloučený dav, spontánní nepokoje atd.) Na národnosti, rase, majetkových poměrech, povolání, společenském postavení, politických názorech, náboženství, inteligenci a vzdělání jednotlivých členů davu většinou téměř nezáleží.

3. Zvýšené emoční napětí, tedy zesílené pocity obav, hněvu nebo nadšení atd. Většinou jde o čistě iracionální potenciál, logické myšlení davu ustupuje emocím, dav je vnímavý vůči siláckým a jednoduchým frázím, gestům, podmanivému tónu hlasu, výraznému rytmu, strhující hudbě, jednoduchým obrazům a symbolům. Nezáleží na tom, zda informace předkládané rozjitřenému davu jsou logické nebo pravdivé, přijatelný je každý nesmysl, třeba i sebedestruktivní. Pud sebezáchovy je utlumený, svědomí umlčené, společenská tabu padají. Shromážděný dav pak již jen očekává spouštěcí  impuls.

4. Spouštěcí impuls je konkrétní nasměrování nahromaděné energie, může jít o nahodilou událost, například zranění či smrt člena davu, výkřik, výstřel, rychle rozšířená fáma, prakticky cokoliv, co sjednotí intenci davu v jednom okamžiku. Mnohdy jde o manipulovaný impuls, o záměrné zesílení pocitu frustrace a vybičování emocí s následným označením viníka a nabídkou “spásné ideje.”  Zde hrají roli ideologicky zaměřená média,  chytlavý řečník, populistický vůdce, kteří často za pomoci pseudovědeckých, náboženských nebo nacionalistických a politických argumentů a s pomocí moderních technologií předem zajistili formulování, oživení, nebo převzetí “vhodné” ideologie a její interpretaci a popularizaci. Ti pak v přesně načasované a zrežírované situaci předloží rozjitřenému davu konkrétní cíl agrese.

Pak již nic nebrání vyhledání imaginárního viníka, štvanici a lynči. V současné době to vše  funguje i ve virtuální podobě. Známe anonymní internetový dav, nenávistné a lživé kampaně, pomluvy, mediální štvanice, stalking atd. Virtuální a reálné se samozřejmě navzájem podporují, jedno předchází druhé a usměrňuje a  zesiluje jeho ničivý potenciál.

-

Jestliže uskupení, které chce bojovat proti neonacismu, používá stejné argumenty i stejné postupy a využívá stejné společenské podmínky jako neonacisté, a přiznejme si, mnohdy ani nemůže jinak, neboť operuje ve stejně nemocném protředí, stává se jen odnoží stejné zideologizované a destruktivní masy. Antifa (a nejen ona, také jiní levicoví radikálové) je na nejlepší cestě do této pasti.
—————————————