Antialkorán našich populistů

Tak nyní, milí přátelé, šlápneme zase do něčeho nepříjemného. Vím, že se to mnohým líbit nebude, ale nemohu si pomoci -  musím prozradit delikátní informaci: svět není černobílý. Mnozí se domnívají, že jako profláknutá sionistka (dobře placená Mossadem), musím být vždy a všude proti islámskému satanovi. Pravda je, že jsem některé demagogické a nesmiřitelné protižidovské postoje radikálních muslimů mnohokrát veřejně kritizovala. Ale někteří čtenáři možná ještě pamatují na moji obhajobu náboženských práv muslimů v naší zemi. To jsem si naběhla.

              To, co nyní napíši, bude zajisté těžko srozumitelné pro ty čtenáře, kteří by rádi viděli svět jako zebru: jasně rozlišitelné bílé a černé pruhy -  pravda kontra lež, dobro kontra zlo, mírumilovní Evropané (křesťané, demokraté, árijci, Češi atd… (doplň podle vlastního náboženského, politického nebo společenského názoru) kontra nenávistní, primitivní muslimové. Hm, takhle to asi nepůjde. Stačí se podívat na některé projevy mírumilovných našinců, při nichž stydne krev v žilách, a hned vidíme, že tady něco nehraje.

              Pravda je prostě taková, že vedle extrémistů jsou v každé kultuře lidé umírnění. Vedle fanatiků jsou lidé moudří.  Vedle pomatenců jsou i jejich oběti. Znám mnoho muslimů a s některými pracuji jako s kolegy a přáteli. Nejen, že si výborně rozumíme, ale mnohdy si rozumíme lépe, než bych si rozuměla s mnohými Čechy. Máme totiž některé společné hodnoty, které nenajdu u každého krajana. Mí arabští přátelé jsou nesmírně slušní, čestní, velkorysí, pohostinní a vstřícní. Rozumíme si na rovině elementární víry (v náboženství bychom si možná nerozuměli, ale respektujeme se), rozumíme si v rovině etiky i v pracovním nasazení, které není malé, a nebýt mých muslimských kolegů, těžko bych je zvládala.

              Uráží mě populistický povyk některých novinářů, politiků a myslitelů, kteří s potěšením straší nevědomé občany fantastickými vizemi islámského vpádu do Evropy. Uráží mě to zejména u křesťanů, kteří by měli alespoň občas následovat svého Mistra v nenásilí a v laskavém, pokojném přijímání nejen vlastních, ale i cizinců (dokonce nepřátel, ale tolik snad ani nemohu žádat, to by bylo už moc chucpe, však taky na to ten Mistr nepěkně dojel, že?). Uráží mě spojování mého kultivovaného kolegy a přítele s bláznivými assasíny zabíjejícími jak jinověrce, tak jiné muslimy. 

Pokud má neznalý člověk  strach a obavy, nelze mu to zazlívat, vždyť média vykreslují muslimy jako démony. Média vůbec milují krev a dým, skoro nikdy neuvidíte v televizi muslima, jak operuje pacienty, ale často uvidíte muslima, jak takové pacienty zběsile vyrábí. Nezazlívám nikomu upřímné obavy a upřímnou starost. Ale velmi mi vadí, když je tento přirozený strach zneužíván politiky k získání popularity a volebních hlasů. Vadí mi, když  publicisté ignorují všechna pozitiva, svéráz bohaté kultury, zajímavé rysy náboženství a individuální lidské osudy a zajímají se pouze o potoky krve, vyhřezlá střeva a smrt. Kdy nám například ukáží nádhernou architekturu, poezii, každodenní život arabského světa? Ano, arabský svět je nyní v krizi, je zmítán politickými i náboženskými spory, absurdně rozdmychává iracionální nenávist k Židům, nezvládá své sociální problémy, neví si rady s lidskými právy, zaostává na poli vědy, trpí mnoha komplexy vůči Západu. Ale je to také náš svět, je to část světa, za nějž máme odpovědnost. Urážky nejsou řešením, přiléváním oleje do ohně se požár neuhasí.

              Tím nechci říkat, že bychom měli ustupovat zlu a pěstovat politiku appeasementu. Někdy je radikální politické, či dokonce vojenské řešení konfliktu či akutního ohrožení nutné. Ale nikdy by to neměl být boj proti islámu, jakási novodobá obdoba křižáckých tažení, vždy by to měl být boj v zájmu obrany lidských životů (muslimských i nemuslimských ve stejné míře).

              Valná většina obětí teroristů je z řad muslimů.  Zubožení lidé prchají buď před řáděním kriminálních band (vojenských, islámských, ruských či jiných), nebo náboženských fanatiků, před bídou a válkou do zemí, kde očekávají minimum takového komfortu, jakým je mír, trocha jídla, možnost vychovat děti. Narazí na tvrdé podmínky, dobře, opatrnost je na místě, ale narazí i na nesmyslné obviňování a co hůře: ponižování. Jsou spojováni právě s těmi, před nimiž dlouho a strastiplně prchali. Nedivme se, že další generace se bouří a odmítá kulturu zemí, které pro ni mají jen pohrdání. Bída se snáší špatně, ale lze se z ní vymanit. Pohrdání a společenské stigma se snášet nedá. Vede k hořkosti a násilí.  A pak nastupují populisté vyzývající k boji s islámem. Kruh zla se uzavírá.