Absurdní drama Václava Havla

Dnes, 5. října oslavuje své sedmdesáté druhé narozeniny Václav Havel. Málokterý člověk ve své osobnosti sdružuje tak barvitě paradoxní povahu dvacátého století jako tento bytostně skromný, a přece ambiciózní malý muž, pragmatik a přece vizionář, jehož činy jsou zřetelné a jasné, ale zárověň nečitelné a temné.

Je smutné, ale do značné míry logické, že po moha letech působení v disentu a po nesmírné práci vykonané pro restaurování demokracie v našich zemích je tento dramatik a politik vnímán mnohými jako tragická postava, jako někdo, kdo promarnil mnohé příležitosti a málem zradil důvěru národa. Pravda je, že s minulostí se národ nevyrovnal tak, jak by měl, a to, co by bývalo bylo možné těsně po listopadovém převratu, již později možné nebylo, totiž radikální zavržení komunistické ideologie a odsouzení komunistických zločinců. Je otázka, nakolik se na této relativizaci spravedlnosti Havel skutečně podílel. 

Je nesporným faktem, že tehdy nikdo nemohl předvídat a dnes nikdo není schopen jenoznačně tvrdit, jak by se situace vyvíjela nebýt různých problematických Havlových kroků a také kroků jeho spolupracovníků, oponentů, protivníků a vůbec všech lidí zde žijících. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že by jiné kroky nevedly k tragédii, že by jiná rozhodnutí neměla ještě horší následky. Je snadné vrhat všechnu vinu na jednoho člověka, na člověka, jehož úkol byl tak jako tak nadlidský.

Málo se už připomíná, jak obrovskou a zřejmě nezaslouženou prestiž přinesl Václav Havel našemu národu v zahraničí, kolik bezesporu pozitivních věcí vykonal. Dnešní opožděná kritika prezidentského působení Václava Havla je částečně oprávněná, mnohdy ale zavání národním masochismem, snahou umenšit to, co je ve skutečnosti veliké a čisté. Slova pravda a láska se stávají ironickou invektivou, to je ale hanba nikoliv Václava Havla, ale těch, kteří nakonec opět povýšili lež a nenávist na životní princip. Ať už totiž Václav Havel konal to či ono, nikdy mu nikdo nemohl předhazovat pokrytectví nebo zištnost, vše konal v naprosto upřímném přesvědčení o správnosti svého rozhodnutí. Jistě, je to člověk omylný a mnohdy i lidsky slabý, ale není to člověk nemorální. 

Bylo by spravedlivé nyní připomenout velké činy tohoto vzácného člověka, vzpomenout na dny, kdy nám Václav Havel ať už jako dramatik, jako disident, chartista, nebo jako čerstvě zvolený prezident opět svobodné republiky pomáhal napřímit páteř a sdílel s námi své vize o lepším světě. Možná je dnes mnoho promarněno, ale bez podobných vizí se naše společnost, náš národ, Evropa a svět propadnou do špíny a tmy. Václav Havel si zaslouží úctu. A dnes mu přejme pevné zdraví, hodně sil a inspirace a životní pohodu, kterou si vrchovatě zaslouží.