Ale ano, chápu to. Otevřu ráno zprávy a hned čtu, kde kdo ukradl další milióny, kam se vypařily miliardy a kolik lidí je bez práce a nebude mít ani na lékařskou péči.
To, že se nedožijeme důchodu, je také pravděpodobné. Lidé bez maturity a psychopati dostávají vysoké funkce a vynikající vědci utíkají za obživou za hranice. Ano, také mám zlost a říkám si, že nahoře jsou samí lháři a zloději.
Ale myslet si něco, generalizovat a mít zlost je jed věc, a hned z toho vyvozovat právo psát sprostá obvinění, nadávky, vyhrůžky a hulvátské výpady do diskusí na internet, nebo dokonce psát stejně nenávistné články, to je přece jen rozdíl. A prosím, neříkejte nic o svobodě slova. Pokud vím, nikdo za tyhle sviňárny zatím nikoho nezavřel, takže svobody je až až. Svoboda v naší republice nechybí, chybí tady slušnost a pohoda. Chybí síla něco změnit k lepšímu.
Já sama nemám o politické reprezentaci žádné vysoké mínění. Ale po jistých zkušenostech nemám moc vysoké mínění ani o vědecké či vysokoškolské intelektuální komunitě. Nemám vysoké mínění ani o představitelích kultury, nebo církví. Nemám vysoké mínění o žádné profesní, třídní, nebo národní komunitě. Ale musím se bránit generalizování, musím mít respekt vůči jednotlivcům a musím se vždy ptát, zda mám důkazy, než je z něčeho konkrétního obviním. Neměla bych psát: „Politici (cikáni, katolíci, úředníci atd…) kradou.“ Mohu jen psát: „Pan Tenaten ukradl milión a důkazy jsou zde…“
Kdyby byl hlas lidu odrazem skutečného kriminálního chování, museli bychom snad všechny lidi v naší zemi vystřílet. Já ale věřím, vlastně vím, že jsou kdesi i slušní politici, nezkorumpovaní a nikoliv úplně hloupí. Že jsou ve vědě a ve školství také lidé nejen vzdělaní, ale i charakterní a lidští, že jsou v kultuře lidé noblesní a v církvích lidé věřící. Jen nejsou tolik vidět, jako uřvaní honiči popularity. A vážím si stále více každodenní práce pekařů, zedníků, šoférů, uklízeček, montérů, sestřiček, učitelek, prodavaček, truhlářů, žumponorů, popelářů, knihovnic, zahradníků, prostě všech těch lidí, kteří nežvaní, ale na kterých stojí civilizace. Ano, patří sem i ti špatně placení „státní zaměstnanci“ – terč mnoha urážek. Jako by zaměstnanci v soukromém sektoru byli jediní, kdo něco dělají. Všichni tihle lidé (a desítky dalších profesí) nyní náš svět zachraňují už jen tím, že ráno vstanou a jdou pracovat. Zatím je to většina lidí.. Ti udržují náš svět v chodu za směšnou mzdu a bez nároků na pocty a poděkování. Nyní možná i bez nároku na pořádné zdravotní ošetření a na důchod.
I do nich se občas nějaký povaleč „obuje“ a kritizuje je za nedokonalou práci. Ale jsou to jen lidé, někdy prostě udělají chybu, někdy jsou unavení a někdy jsou – prostě normální. Zajímavé je, že hulváti normální lidskost zvláště nenávidí. Ti druzí by podle nich měli být absolutně dokonalí a jim vždy k dispozici. Zda jsou tak dokonalí a úslužní ti křiklouni, nemohu soudit, nikdy jsem je při pořádné práci neviděla. I politik je jen člověk a dělá chyby, někdy je unavený a přetažený. Na jeho chyby je prostě víc vidět, ale chtít od něj božskou dokonalost je dětinské. A tak prosím rozlišujme lidské slabosti a nutné omyly a chyby od skutečně kriminálního, nebo nemorálního jednání. Zpoždění autobusu může být způsobeno okolnostmi, za které řidič nemůže, ale i kdyby se někde jen tak zakoukal, není to srovnatelné s rozkradenými penězi, lhaním, nebo s dlouhodobým parazitováním na společnosti.
V posledních týdnech jsem například četla ohavná obvinění pana exprezidenta Václava Havla, kterému lidé zajatí v gnostickém dualistickém modelu světa jeho lidské omyly nikdy neodpustili. Dokonce jsem četla výzvy k jeho zabití, výzvy vyvěšené na veřejném diskusním fóru. A začala jsem se stydět. Víte, myslet si o panu Havlovi můžete, co chcete. Ale snad v žádném národě se lidé nechovají tak ohavně k těm, kdo se zasloužili o národ a jeho svobodu. U nás jsme popravovali (ne my, ale naše komunistické instituce) válečné hrdiny a bojovníky za demokracii, vlastní elitu jsme zabili, uvěznili, nebo vyhnali za hranice (ne my, ale komunistické mocenské struktury). Skandalizování pana Václava Havla je projevem stejného komplexu. Navíc urážky a výsměch těžce nemocnému člověku je ubohostí, i kdyby nešlo o exprezidenta. Pak se nedivme, že se u nás ani jiní lidé nedočkají úcty a respektu.
Když někdo vymyslí a poté vloží bývalému prezidentovi do úst slova, která prokazatelně nikdy neřekl, ani nenapsal („humanitární bombardování,“ „lidstvo je rakovina, zredukujme ho“ apod.), nebo když ho obviňuje ze všemožných zločinů včetně vlastní neschopnosti a lenosti, měl by tím bavit buď doma na gauči partnerku, pokud ji to bude zajímat, nebo by to měl mumlat v nějakém drogovém doupěti, kam tyto nesmysly patří, ale ve slušné společnosti by je neměl psát do článků. Nebo ano, ale pak by měl čelit žalobě za nactiutrhání.
Věřte, že v té Americe, kterou mnozí pohrdají a kterou srdečně nenávidí, ale na jejíž pojetí svobody slova se neustále odvolávají, by sice policie takového žvanila nestíhala, ale kdokoliv jako soukromá osoba by na něm vysoudil takovou sumu, že by ten ubožák nejen musel prodat veškerý svůj majetek, ale ještě by do smrti splácel poškozenému nemalé sumy. A soudní výrok by padl rychle, během dvou tří týdnů. A věřte, že to bolí víc než nějaká ta směšná podmínka, mučednická sláva a následný obdiv soukmenovců. Nehledě na to, že satisfakce poškozeného tam není pouze symbolická. Kombinace americké svobody a českého právního veřejného domu vede k tomu, že si každý dovoluje všechno. Má to však jednu výhodu: poznáme bezcharakterního pomlouvače na první pohled.
Ani v Británii by zřejmě takové individuum nikdo do vězení nezavřel, i tam je svoboda, kdokoliv může klidně urazit i královnu. Ale také by hulváta nikdo z vyšší společnosti nepozval na návštěvu, nesedl by si k němu v restauraci, takový ubožák by nikdy nemohl vstoupit do žádného klubu a jeho manželku by místní dámy nevzaly ani do čtenářského kroužku. V Británii je taková ostrakizace ještě horší než odsouzení, neboť je trvalejší a všudypřítomná. A protože český právní stav nedojde zlepšení jen tak rychle, zbývá nám britská cesta - pomlouvači pohrdat. To by je ovšem nesměl zvát Klaus na Hrad. Ale i tam je možné tuhle partičku hulvátů a mašíblů izolovat, společensky odvrhnout a ignorovat.
O hradní kamarile si nedělám iluze vůbec a ani nemám chuť zkoumat, kdo je z ní slušný (možná někdo je). Ale ostatní lidé, ti kteří se jen tak svobodně vyjadřují na veřejnosti, ti mají ještě naději. „Blbá nálada“ není výmysl pana Havla, je to výsledek kyblíků špíny denodenně rozlévané ve veřejném prostoru. Lži, pomluvy, strašení, obviňování a podezřívání, vymýšlení vnitřního nepřítele, posměšné přezdívky, hledání viníků – to nikomu blahobyt a štěstí nepřinese, ale vytváří to hustou, nedýchatelnou a toxickou atmosféru, která pak již samočinně společnost rozkládá dál a dál.
Klause viním z toho, že k tomuto otravování atmosféry aktivně napomáhá, že ničí občanskou společnost a vysmívá se slušnosti. Ale Klaus (nepíši pan Klaus, to budu psát, až si získá mou úctu, možná i k tomu někdy dojde, hůl nad ním nelámu) není v tomto státě sám. Každý, kdo ve svém černobílém vidění hází špínu například na politiky z té strany, které nepřeje, nebo pomlouvá lidi, kteří v životě dosáhli větších úspěchů než on, závidí umělcům, že něco dovedou a vědcům jejich mozek, každý, kdo kydá hnůj na fiktivní viníky svého neúspěchu, by si měl uvědomit, že vytváří společenskou krizi, která uškodí nakonec i jemu a jeho dětem.
Tím rozhodně nechci říci, že bychom neměli kritizovat lidi i činy, které jsou špatné, naopak, zlo je třeba pojmenovat a je nutné před ním varovat. Ale kritizovat je nutné konkrétní lidi za konkrétní věci, které jsou dokazatelné. A kritika by měla být věcná (slovo „konstruktivní“ je nesmysl, kritika nestaví, ale boří, stavět pak musí jiní). Také hloupost je třeba kritizovat. Jestliže má lidská blbost a zloba k dispozici neomezenou svobodu slova, její kritika může disponovat takovou mírou ironie a výsměchu, jakou uzná za vhodné. Hloupost je totiž také nebezpečná. A nesmíme se hlupáků bát, ani když jsou agresivní. Kritika ale neznamená slepou nenávist. Naštvanost možná, ale ne fanatickou touhu, aby protivník zemřel. Nikomu nepřeju ani smrt, ani nemoc, ba ani žádné osobní neštěstí. Ostatně soudím, že dostatečným trestem je již žlučovitá povaha takového člověka.
Ke spravedlnosti také patří opustit černobílé vidění. Já například nemám ráda komunismus, protože jsem jeho vinou měla zničené dětství i mládí a moje rodina jeho pokusy na lidech tvrdě odskákala. Ale i já občas v duchu pochválím některého konkrétního komunistu, když napíše něco pravdivého, nebo když se statečně postaví lidské idiocii. Možná to začnu dělat i veřejně, ne jen v duchu. Občas se to stane i u „konzervativců“ (uvozovky proto, že tihle naši „konzervativci“ nemají s tradičním západním konzervatismem vůbec nic společného). A naopak. Vidím podfuky, lži a manipulace u vlastních lidí, vím o nich. Možná mám ještě rozpaky o nich veřejně psát, větší rozpaky než u protivníků. To je přirozené. Ale připouštím si je a nepodporuji je, neomlouvám a neokecávám. Zatím jen mlčím a trápím se. Snad jednou najdu odvahu a sílu psát opravdu natvrdo padni komu padni.
Již jsem zde psala o racionalitě i o spravedlnosti. Nejde o nic jiného. A ubrat plyn bychom nyní měli všichni, už se ta mlýnská kola točí zatraceně rychle a melou poslední zbytky soudnosti a naděje na lepší budoucnost. Destrukce naší civilizace začíná v hlavách a tam by se také měla zastavit. Uberme plyn.
————————————
