Ocelová konstrukce rozhledny na pražském Petříně váží asi 175 tun. Jen ze železa získaného z vyřazených elektrospotřebičů, které u nás lidé za posledních 10 let předali k recyklaci, by se takových rozhleden dalo postavit 700.
Před 10 roky se v České republice začal rodit ucelený systém, díky kterému se staré spotřebiče postupně přestaly házet do popelnic a když se nevešly, vozit na černé skládky. Jinde v Evropě fungoval už dřív, pro nás to byla nová povinnost vyplývající z členství v Evropské unii.
Na rozdíl od některých jiných direktiv, nad nimiž občas nechápavě vrtíme hlavou, má ta odpadová jednoduchou logiku. Vychází z toho, že nejlepší je odpad, který vůbec nevznikne. Většina toho, čeho se zbavujeme, se totiž dá úspěšně recyklovat a získané suroviny znovu použít. U starého elektra je to až 90 % jeho hmotnosti.
To není žádná ideologie, žádný EKOLOGISMUS. Faktem je, že suroviny docházejí na celém světě a na starém kontinentu obzvlášť. A země – dříve nazývané rozvojové – už jsou dnes dost rozvinuté na to, aby nám místo surovin dodávaly hotové výrobky. Pokud se tedy nemá Evropa stát pouhým dovozcem, musí si suroviny obstarat jinak.
Proto začaly i v Česku před deseti lety vznikat kolektivní systémy pro sběr a recyklaci založené výrobci. To je totiž další z východisek evropské odpadové legislativy: výrobce musí nejen zajistit záruční i pozáruční servis svých produktů, ale postarat se o ně až do konce, tedy zajistit právě ten sběr a recyklaci. Týká se to stejně pet lahví, jako rychlovarných konvic.
Dne 25. května 2005 se proto v jedné notářské kanceláři sešlo 12 zástupců statutárních orgánů největších společností, které na českém trhu prodávaly v té době domácí spotřebiče. Nesešli se za účelem domlouvání nějakých cenových či kartelových dohod – oni se z výše uvedených důvodů prostě sejít museli. A založili kolektivní systém ELEKTROWIN.
Pikantní na celé záležitosti byl fakt, že je čekala povinnost postarat o VŠECHNY spotřebiče nezávisle na tom, zda je vyrobili oni sami, nebo již neexistující firmy. Rozdíl je patrný – u vlastních výrobků si mohli náklady na zpětný odběr zakalkulovat, ale u těch z produkce již neexistujících firem jim vznikly pouze nové náklady, se kterými ve svých kalkulacích nepočítali.
A přesto od samého začátku se nejen 12 výrobců – akcionářů, ale i dalších 600 menších či větších firem prodávajících bílou techniku, nářadí a nástroje, postavilo k plnění svých povinností čelem.
Díky tomu dnes všichni můžeme zdarma odevzdávat staré elektro zhruba na 13 tisících míst – ať jsou to sběrné dvory měst a obcí, prodejny či servisy, kontejnery v ulicích nebo třeba svozy organizované dobrovolnými hasiči.
Češi jsou dnes mimochodem ve sběru spotřebičů nejpilnější ze všech obyvatel zemí, které do EU vstupovaly společně s námi. Ročně odevzdávají zhruba 5,5 kila na osobu, závazná kvóta přitom činí jen 4 kila.
Chci poděkovat všem, kdo nám během uplynulých 10 let pomohli tohoto výsledku dosáhnout.
