Odpadová legislativa u nás patří k těm památečním. S úpravami funguje od roku 2001. Zásadní změna pořád nepřichází. Ministerští úředníci totiž připravili tak „kvalitní návrh“, že mu ho legislativci opakovaně hodili na hlavu.
A to, bohužel, v míře vrchovaté platí i o zákonu o výrobcích s ukončenou životností, od kterého jsem si osobně velmi sliboval, protože bez něj považuji současný stav za dlouhodobě neudržitelný. Proto cítím potřebu se vyjádřit pouze k němu, nikoli k celému zákonu o odpadech.
Naposledy se úředníci Ministerstva životního prostředí pokusili prosadit svou představu budoucího řešení nakládání s odpady do vlády 26. ledna letošního roku. A zase jim to nevyšlo. Tvrdošíjně totiž trvají na verzi, která přes Legislativní radu vlády neprošla už dvakrát v loňském roce. Stále odmítají vzít v úvahu připomínky odborné veřejnosti, pořád se snaží zavděčit spíš lobbyistům, než občanům této země. Možná by pomohl obyčejný selský rozum…
Právě na občany by přitom dopadly změny navrhované ministerstvem (a opakovaně odmítané legislativci). Bohužel se jich ale dotýkají i důsledky nejistoty, která z této situace vyplývá.
Součástí připravované odpadové legislativy je, jak už jsem zmínil, zákon o výrobcích s ukončenou životností. Ten má do budoucna řešit také nakládání s elektroodpadem, kterým se profesně zabývám už dvanáctý rok. Ministerstvo se především nevypořádalo s klíčovým bodem celé legislativní úpravy – nastavením jednotných podmínek pro činnost kolektivních systémů, A to je důvod, proč kolektivní systém Eektrowin, ve kterém pracuji, musel od letoška sáhnout k opatřením, která nepotěšila nikoho – ani mne osobně.
Nejenže jsme vysoutěžili nové ceny za zpracování a dopravu a dramaticky jsme snížili i naše režijní náklady, ale museli jsme i například snížit odměny za dosažené množství vysbíraných spotřebičů pro města a obce, prodejce a další partnery. Omezili jsme také značnou část aktivit, které informovaly o systému sběru a recyklace spotřebičů. Obojí přitom v uplynulých letech vedlo k tomu, že Česká republika se dostala na evropskou recyklační špičku.
Možná to ale nebude stačit. Reálně se může stát, že budeme nuceni ukončit smlouvy se všemi obcemi, které mají méně než 2000 obyvatel. To je totiž limit nastavený současným zákonem pro povinné vytvoření sběrného místa. A proč máme financovat něco nad rámec zákona? Je to nejen proti zdravému rozumu, ale dokonce v přímém rozporu s péčí řádného hospodáře.
Není vyloučeno ani to, že po dosažení letošní roční kvóty určené evropskou směrnicí nebudeme dál „překračovat plán“ jako v uplynulých letech, ale dojde k ukončení svozů vysbíraných spotřebičů. Na sběrných dvorech by nejspíš nastal chaos. Pokud bychom vycházeli z vývoje zpětného odběru v roce 2016, mohla by tahle situace nastat už začátkem října 2017!
Do voleb a tím i do konce funkčního období současných zákonodárců zbývá už jen pár měsíců. Zvládnou ministerští úředníci konečně připravit takový návrh zákona, aby se jím poslanci, senátoři a nakonec prezident republiky vůbec mohli zabývat?
