Kdybyste si mohli vybrat, jestli posílat peníze na svůj budoucí důchod státu, od kterého nakonec nejspíš nedostanete ani životní minimum, nebo si stejnou částku ukládat na zabezpečený účet a jednou se mít na penzi opravdu dobře – co byste volili?
Se zpětným odběrem elektrozařízení, mezi která podle zákona nově patří také solární panely, tato otázka zdánlivě nijak nesouvisí. Ve skutečnosti se paralela mezi důchodovým systémem a fungováním kolektivních systémů zajišťujících zpětný odběr a recyklaci vysloužilých spotřebičů přímo vnucuje.
Znovu se připomněla v souvislosti s novou zákonnou povinností provozovatelů fotovoltaických elektráren, kteří budou muset v letech 2014 až 2018 přispívat na budoucí recyklaci solárních panelů. Do konce června se museli zaregistrovat v některém kolektivním systému, který se o jejich panely postará po skončení životnosti.
A některé kolektivní systémy začaly ještě před zpřesněním zákonné úpravy solárníky lákat na „průběžné financování“. Prý to nebude stát moc, protože se zaplatí vždy jen recyklace aktuálně doslouživších zařízení.
Jak funguje průběžně financovaný důchodový systém, to všichni víme. Stát nám celkem jasně říká, že přispívat do něj sice musíme, skoro nic za to ale nakonec nedostaneme. Když se před osmi roky rodil systém zpětného odběru a recyklace starých lednic, praček a dalších spotřebičů, padaly návrhy na průběžné financování rovněž. Přicházely od stejných lidí, kteří po něm letos začali volat znovu.
Před osmi roky naštěstí neprošel. Kolektivní systémy místo toho vytvářely a dosud vytvářejí dlouhodobé finanční rezervy. Díky tomu se nic strašného nestane ani poté, co letos v srpnu zmizí z cenovek u většiny spotřebičů v prodejnách elektro takzvaný recyklační příspěvek. Rezervy nám umožní v příštích letech ekologicky recyklovat dosluhující spotřebiče i bez něj.
Jsem velmi rád, že průběžné financování se neprosadilo ani tentokrát – alespoň u fotovoltaiky. S důchodovým systémem se, bohužel, musím smířit.
