Ve střešním prostoru starého kostela, v prachu a ve špíně, stály velké mosazné svícny. Kdosi je tady odložil, když byly nahrazeny snadno udržovatelnými plastovými stojany.
Slezsko, Hradec nad MoravicíEva Tvrdá
Alžběta si dřepla ke svícnům a opatrně se jich dotkla. Chtěla je vyčistit.
Starý venkovský kostel zajímal málokoho. Několik věřících přicházelo každý týden do kostela uklízet a sbírky občas vynesly na menší opravy.
Alžběta uložila svícny do dřevěné bedny, kterou opatrně snesla po příkrých schodech a naložila ji do kufru svého malého fiata. Cestou přemýšlela nad tím, jak staré asi svícny jsou. To, že jsou starší než ona, věděla určitě. Před dvaapadesáti lety ji v tomhle kostele křtili a svícny byly u toho. Při jejím prvním svatém přijímání svícny pořád ještě kolem oltářů stály. Stály tam, i když se před třiceti lety vdávala. Pak přišla nová doba a svícny zmizely.
Dnes je Alžběta vyhrabala z prachu, špíny a zapomnění, aby jim vrátila lesk. Fascinovalo ji jejich stáří a to, že pokud je nevyčistí ona sama, těžko se k tomu někdo v dohledné době odhodlá.
Objevila svícny náhodou. Jako zastupitelka obce procházela s páterem Janem kostel. Ve špíně a zapomnění objevila spoustu předmětů, na jejich údržbu si ale netroufla. Na svícny ano. Chtěla zkusit oživit je. Možná by se daly prodat a kostelu by přinesly pár korun.
Alžběta vjela do dvora svého domu. Zadívala se na kvetoucí stromy v zahradě, pak vystoupila z auta a opatrně přenesla dřevěnou bednu se svícny do staré stodoly.
Stromy kvetly, obloha byla modrá a tráva se začínala zelenat. Alžbětina mysl se však upínala ke svícnům. Vyčistit je, odstranit špínu a leštit, leštit a leštit a objevit… Co vlastně chtěla objevit? Svícny už nebudou jako dřív, na to byla slabá, je ale možné, že budou znovu krásné. Představovala si, jak stojí vedle sebe čisté, vyleštěné, s nádechem věků, které v sobě mají. Jako ona sama.
Dům byl prázdný. Manžel pracoval v lese, synové studovali, jeden v Brně, druhý v Olomouci. Na dvoře se k ní připojil irský setr, divoký, vášnivý a dobře vycvičený.
V kuchyni uvařila kávu. Usedla za stůl, zamíchala lžičkou v šálku a pozorovala kávovou pěnu. Jedna z jejích přítelkyň brala antidepresiva. Měla by začít taky? Štěstí od pilulky k pilulce. A dál?
Vzala hrnek s kávou a prošla se setrem v patách slunečným odpolednem do stodoly. Postavila hrnek na starý pracovní stůl a sehnula se k velké krabici. Měla v ní hadry a prostředky k čištění staré mosazi.
Nevěřila v antidepresiva. Věřila v mosty. K záchraně jich stačí pár. Některé jsou pevné, i po letech po nich projdeš jistě a bezpečně. Jiné chátrají, ale opravami a péčí se dají zachránit. Musí na to ale být dva.
Klekla si k prvnímu svícnu a začala. Setřela prach na povrchu, příliš tím však vzhled svícnu nezměnila.
Kdysi jí připadal most jen jako spojnice břehů, samozřejmá a běžná. Kdy si vlastně všimla, že most nic samozřejmého a běžného není? Klene se nad nástrahami a těžkostmi a jeho budování je pracné, měl by se budovat ze dvou stran. A když se dva sejdou…
Napadlo ji, že ona sama je teď mostem. Leštila hadrem navlhčeným ve speciálním prostředku drobnou spirálu starého svícnu a z jakéhosi podivného důvodu jí na tom nesmírně záleží. Jako by chtěla propojit samu sebe s minulostí. Svícny k ní natáhly ruku a ona jim jde s moderními čistidly vstříc.
Zdálo se, že mosaz špínu pouští. Alžběta se napila kávy a zálibně se zahleděla na drobnou spirálu, která vypadala po zásahu trochu méně špinavá. Půjde to. Bude to trvat věčnost, ale půjde to.
Odložila hrnek na stůl a znovu uklekla ke svícnu. Pustila se do leštění. Hadr klouzal a drhnul a postupně odkrýval mosaz. Kdyby tak dokázala odkrýt vrstvy sama v sobě. Leštit hadrem povrch tak dlouho, až by zahlédla sebe. Čistou, lesklou, letitou.
Rozbolela ji ruka. Káva vychladla a slunce padalo k obzoru. Stará stodola dýchla syrovinou.
Viděla v duchu před sebou obličej muže. Jeho oči ji studeně pozorovaly. Vpadl do jejího života uzavřeného rodinou, vesnicí a prací knihovnice v nedalekém městě jako uragán. Obloha s ním byla modřejší a svět barevnější.
Leštila urputně svícen a odháněla z mysli jeho obličej.
Byl mostem. Nejistým, tajným a záhadným.
Zešeřilo se.
Alžběta uložila svícny do bedny a zamkla stodolu. Zítra bude pokračovat. Vyleští svícny do hladka, obnoví jejich lesk...
Ticho na dvoře zakřičelo. Alžběta pocítila závan úzkosti. Muž, jehož obličej ji stále v představách pronásledoval, před časem zmizel. Cosi udělala, nebo neudělala a most praskl.
O nohu se jí otřel setr. Pohladila ho. Možná nastal čas na štěstí od pilulky k pilulce.
Zamířila k domovním dveřím. Doprovázel ji její pes. V patách za ním se plazilo ticho s tmou.
