Bigbít. Marie kouřila v kuchyni zakázanou cigaretu. Kouř barvil atmosféru v kuchyni domodra a Marie se pozvolna uklidňovala. Dítě starších rodičů. Mazánek? Otloukánek?
Slezsko, Hradec nad MoravicíEva Tvrdá
Dítě starších rodičů to nemá snadné. Místo otce a matky má tak trochu dědu a bábi. Marie s Eduardem vypadali mladistvě, Otu jim mnozí záviděli. Jenže dovnitř neviděli. Těhotenství se zvládnout dalo, porod taky proběhl hladce. Jenže pak to začalo – Ota si vzal vše, co potřeboval, a nádherně prospíval. Mariino tělo ale zesláblo a nedokázalo se revitalizovat. Porod jí rozložil klouby, bolely ji kosti, špatně chodila. Ota spolu s mateřským mlékem tahal z jejího těla životní sílu a ta se nevracela. Když Marie rodila své děti krátce po svatbě, tělo se rychle zotavilo, rázně a s přehledem obstarávala děti, domácnost i živnost. Při Otovi jí ráznost chyběla, byla pomalá a vyčerpaná. Ota se ale od první chvíle projevoval velmi dynamicky. A oni museli být dynamičtí s ním. Pořád to ale nějak šlo. Pokud byl Ota malý a poslouchal. No, poslouchal… Byl to rošťák odjakživa. Kolik ctihodných občanů si smlslo na Marii a Eduardovi, když jim chodili hlásit Otovy prohřešky! Kolik lidí se na nich mohlo ukojit škodolibou radostí… A pak puberta… Leo a Eli už vedli své vlastní životy, jejich puberta odezněla, a místo vydechnutí a uklidnění nastoupil Oto. Důkladně a nekompromisně. V padesáti už neměli tolik sil, aby jeho útokům obratně čelili. Děda a bábi mají své vnuky na chvíli, a tak mohou být trpěliví, mít pochopení… Mít ale pubertu nastěhovanou doma na trvalý pobyt, to dá zabrat. Ota se na věk svých rodičů nijak neohlížel, prodělávat pubertu důkladně a se vší razancí. Marie v něm poznávala své i Eduardovy rysy a bylo jí jasné, že Ota nemůže být žádný beránek. Chápala, vztekala se, hádala se, dumala, bývala malomyslná, smutná… A teď ještě ke všemu bigbít.
Střapatá palice, elektrická kytara, švédská košile, úzké černé kalhoty a řev do mikrofonu. Ota zešílel.
Bigbít vyvolával konflikty alespoň jednou do týdne, to ale byl klidný týden. Zpravidla se bigbít řešil každý druhý den. Ota dojížděl do školy do Opavy a vyvzdoroval si na rodičích motorku. Založil jakousi kapelu, objížděl s ní celý okres a nikde nezapomněl udělat ostudu. Připadal si světově. Měl názor. Život jako nad Temží.
Marie pozorovala své vrstevníky a vrstevnice a viděla, že do jejich života bigbít nedorazil. Radovali se z vnoučat a novou kulturu odmítali, dost jí opovrhovali. Marie a Eduard s bigbítem žili.
Zapálila si novou cigaretu.
Jak asi bude svět vypadat za dvacet, třicet let? Otova generace rozmetává na kusy všechno, co znala. Ženy se oblékají jako muži a muži jako ženy, majetek neznamená zodpovědnost, ale zátěž, tradice jsou leda pro smích, přes hluk a řev není možné zaslechnout Boha. Tahle doba je nová. Rychlá a zběsilá. Vyprodukuje nadlidi?
Marie uhasila cigaretu v polovině a otevřela okna do průvanu. Kouřila už málokdy. Respektovala Eduarda a jeho nemocné srdce,
Na prosklenou verandu zaklepal pošťák. Marie se zarazila. V tuhle dobu?
Trochu nejistě od něj převzala telegram, rychle ho rozbalila a přečetla. Rozesmála se. K čertu s bigbítem. Má vnučku. Eli se narodilo druhé dítě a je to holčička. Klára. Marie položila otevřený telegram na stůl a pozavírala okna. Klára. Zajde odpoledne do města, koupí bílou vlnu a uháčkuje nadýchaný kabátek. Vnučka se musí strojit. Jaké má asi oči? A vlasy? Komu je podobná?
Když večer Oto přišel domů, zjistil, že jeho nejnovější kousek je promlčen. Na oslavu narození Kláry byla udělena domácí amnestie. Eduard s Marií seděli celý večer v obývacím pokoji, popíjeli víno, povídali si a těšili se na Kláru.
Oto ve svém podkrovním pokojíku ladil své amatérské rádio a hledal vlny vzdáleného světa. Připravoval novou skvělou akci.
