Jsi s Nohavicou, nebo s Ebenem?

Marek Eben si nedávno na festivalu rýpl do hlavy státu, což nijak nepřekvapilo, neboť svou orientaci nijak netají. Jaromír Nohavica si tu a tam rýpne do ledaskoho, byť své postoje obvykle nedeklaruje, teď se ale vyfotil s Okamurou

Mám rád Nohavicu i Ebena. Nemohu vystát našeho současného prezidenta, s panem Okamurou se zcela zásadně názorově rozcházím a jeho politické angažmá hodnotím velmi kriticky. No a co? Měl bych snad začít kvůli tomu poslouchat jinou hudbu nebo se se svými oblíbenými umělci nějak politicky názorově sladit?

Politická angažovanost umělců mi pochopitelně lhostejná není, ale je asi nutné rozlišovat, co je tou politickou angažovaností, co je prostým vyjádřením nějakého názoru a postoje, a co je nějakým, třeba i bezděčným spojením umělce a politika.  Jistě není hanba, když umělec převezme od prezidenta státní vyznamenání. Je hanbou prezidenta, že uděluje metály bezvýznamným kamarádům a ignoruje jemu nenakloněné osobnosti, což je pak příčinou smutných dilemat významných umělců, zdali si mají vyznamenání převzít. Není ani nutné podle nějaké poznámky nebo banální příhody spekulovat o politickém přesvědčení či dokonce spolupráce s určitou partají.

Historie umění je plná příkladů, jak umělci, jejichž dílo a význam přetrvaly věky, byli servilní k režimům, panovníkům a politikům, přičemž se mnozí vysloveně prodávali, stejně tak charakterních osobností, po nichž dnes ani pes neštěkne . Přitom těch, kteří zůstali hrdí, čestní a rovní, a ještě promluvili do dějin umění, je pomálu. Většinou se tím mohou "pochlubit" ti, co zemřeli dříve, než se stačili zkompromitovat. Dnes chválabohu žijeme v době, kdy umělci nejsou perzekuováni za kritické vyjádření názorů proti politickým elitám, a tak nemusí být za to ani oslavováni, a to je moc dobře, protože tento princip byl v minulosti dvousečný. Kritikům režimu bylo znemožňováno se prezentovat a kritika režimu a tvorba zakázaného autora někdy vedly k popularizaci díla, aniž to bylo umělecky odůvodnitelné.

Ale vraťme se k aktuálním událostem. Jaromír Nohavica se potkal v krámě s Okamurou a  souhlasil, že si spolu udělají selfíčko. Později to slezský bard stroze komentoval, že je ten Okamura sympatický chlapík. Kdo ví, kdybych ho osobně znal, přišel by mi třeba taky sympatický.  Pan poslanec zareagoval trochu jinak, nepřímo označil Nohavicu jako sympatizanta své strany. Jestli k tomu měl důvod, vědí jen oni dva, ale na každý pád se vyjádřené sympatie velmi populárního Nohavici ne až tak populární partaji náramně hodí. To je konečně obecný princip, který nutí všechny politiky lovit v uměleckých vodách, a který umělce může vynést do vysoké politiky, což se mi obecně nezdá jako příliš šťastná varianta.

Marek Eben je prezentuje jako pravdoláskař a halíkovec. Přišly mi hodně směšné komentáře lidí, kteří se nad tím pohoršují na základě jakési absurdní představy, že známý umělec a oblíbený komentátor má zůstat neutrální a vyvážený. Proč probůh, když vyváženost není možné docílit ani u veřejnoprávních médií? Když bude jinde a jindy moderovat Dejdar a udělá si legraci z Horáčka, rozhodně nepřepnu program a Dejdara budu mít jako herce rád i nadále. To se týká i kohokoli jiného. Může to někdy ovlivnit mé sympatie k onomu umělci, to je jasné, ale to je můj problém, nijak mě to však neopravňuje někoho takového zostouzet.

Trochu jiná situace sice nastane, když umělci vstoupí jako tváře nějaké politické strany či kandidáta do předvolebního boje, ale ani tak jim to nemohu mít za zlé, ať už to činní z přesvědčení nebo pro peníze. Mohu si v některých případech maximálně jenom postesknout, že se v mých očích  přiřazují k těm Nezvalům a Kainarům, kteří ke své nesporné umělecké hodnotě nepřipojili své hodnoty lidské.

Úplně jiná situace však nastane, když vlastní umělecká tvorba dostane charakter politické agitace nebo šíření názorů a idejí, které jsou v rozporu s obecnými demokratickými a humanistickými principy, na kterých je založena společnost, ve které žijeme, byť takové postoje mohou být aktuálně částí veřejnosti oblíbeny. To se týkalo i výše uvedených básníků, kteří však po sobě zanechali i nemalé dílo politicky neangažované. Ti, kteří se v minulosti prosadili jen díky své angažovanosti, skončili v propadlišti zapomnění, a to nepochybně čeká i jejich současné následovníky. To však není příklad nikoho z výše uvedených. Najít ty, kterých se to týká, však není těžké.

Nohavico a Ebene, buďte takoví, jací jste! Říkejte si, co považujete za správné říkat. A foťte se, s kým chcete! Mně záleží hlavně na tom, co tvoříte.