Bloger versus novinář.

Novinář je bloger, který je tak úspěšný, že se touto činností může živit a bloger je analogicky, dle této logiky, méně úspěšný novinář, který o svůj úspěch o to více musí bojovat. 

Vím, že tato definice zjednodušuje a v lecčems viditelně kulhá, používám ji však jen jako určitý model. S prací novinářů se každý setkává od dětství, blog vznikl v této své podobě nedávno a i tak ne každý konzument tisku je zároveň pasívním a už vůbec ne aktivním uživatelem blogu. Dlouhou dobu jsem byl tím, koho blok v obou jeho podobách míjí. Zároveň, jak se tato skutečnost změnila, jsem se zamyslel nad tím, v čem se novinařina a blogerství podobají a v čem se liší.

Pominu-li každému jasné a zjevné skutečnosti, zaujaly mne podobnosti. A to podobnosti z mého pohledu negativní. I když tyto podobnosti spíše odkoukali blogeři od novinářů, než naopak, má na nich asi největší podíl doba a civilizace, ve které žijeme.

Novináře zaměstnává ten, jehož zásadním kritériem je počet prodaných výtisků (případně civících diváků), tak to bylo vždy v době a místě, kdy a kde jsou média podnikáním a ne „veřejnou službou“ (v současnosti je to i tam, kde veřejnou službou být mají). Novinář pak toto kritérium přebírá, protože je na tom hmotně zainteresován. Pro novináře, více než pro jeho zaměstnavatele, přibývají další tři faktory, které s úspěšností souvisí. Jeho vlastní názor, faktická pravdomluvnost a etika.

Vydával- li někdo něco za vlastní názor, mělo by to tak být. Nelze to dokázat, ale u novinářů o tom dost vážně pochybuji, musel bych pak o mnohých mít ještě horší mínění, než mám. U blogera je takové počínání na první pohled nesmyslné. Ale to předbíhám.

Faktická pravdivost napsaného (nebo vyřčeného) je někdy ovlivněna výše uvedeným vlastním názorem. Mnohdy je novinář, tím spíše bloger, sveden pocitem, že jeho názor je pravda. U solidního žurnalisty je to projev neprofesionality, u blogera  osobnostním selháním, u bulvárního novináře denním chlebem.

S obecnou etikou je to úplně stejné.

Proč se těchto nectností dopouští novináři, je docela jasné. Buď jim jde „o chleba“, anebo je pro ně úspěch drogou, bez které nemohou být a musí si „šlehnout“, ať je v sázce cokoli. Profesionální čest se již moc nenosí, takže sázka není nijak závratná. Nejčastější asi bude kombinace obou faktorů.

Bloger by na tom měl být zdánlivě jinak, živobytí ho netrápí, dělá to zadarmo, šéfredaktoři ani majitelé ho netrýzní, žádní nejsou. Nemusí ani lhát, ani prezentovat cizí názory, ani ignorovat jiná základná etická pravidla, aby se zavděčil sensacechtivým čtenářům.

Přesto mnoho blogerů viditelně lže, zkresluje, napadá, prezentuje názory jiných individuí a neomylně volí „ta správná témata“. Proč to dělají? Nenapadá mě jiný důvod, než ten, že úzkostlivě hledí na číslíčka, která se „točí“ na účtu jejich příspěvku. Na čtenost a karmu.

Hned na počátku svého působení zde jsem si to zkusil a funguje to. Funguje to metodicky a funguje to i v důsledku. Napsal jsem článek tak, aby byl úspěšný a byl úspěšný (a to jsem ani vědomě nelhal, ani se nijak zásadně neodchýlil od svého přesvědčení, pouze jsem pojal jaksi komerčně).  Zažil jsem si euforický pocit, že mě přečetlo více jak desetitisíc lidí. Je to moc příjemné. Úspěch je příjemný.

Je to však pouze droga, jejíž účinek pomine, člověk se probudí z kocoviny a je tam, kde byl a je tím, kým je. Rozumný člověk si nejde pro další dávku opiátu. Začne se chovat tak, jak mu velí svědomí a počká si. Třeba ta euforie přijde i bez použití „nedovolených“ (v praxi dovolených) prostředků. V mém případě, při publikování básní, esejí a článků o psech, to asi bude dlouhé čekání…Ale trvale dobrý pocit, že dělám to, co mám rád a s čím se ztotožňuji, je asi lepší než ta extáze a kocovina po ní. Desítky či stovky lidí, které snad potěším, jistě vydají za desetitisíce, které vyprovokuji.