Manchester: To naše překrásné zpravodajství veřejnoprávní televize

Nezbavím se pocitu, že redaktor se v ranním vysílání jaksi téměř "vyžíval" ve zprávě o teroristickém útoku v Manchesteru. Zvlášť mě ale zarazilo opakování vět typu: "Můžeme očekávat, že počet obětí se ještě zvýší" (atd.)

Normální člověk si přeci v takové chvíli spíše říká: "nedej Bůh, aby se počet obětí ještě dál zvyšoval".
1/ Kdyby někdo z hlasatelů aspoň trochu lidsky promluvil... Že mu je líto obětí a že moc doufá, že další už nebudou... Ale to bych asi chtěl moc, že ano.
Zahanbit se nenechala režie ranního zpravodajství, která dávala opakovaně do prostřihu záběr lidí utíkajících v panice provázený hysterickým ječením. Dát vůbec takový záběr do zpravodajství, i kdyby to bylo jen jednou, je cosi, co v naprosto hnusné, hyenické míře překračuje základní etické normy.
Resumé: Zpráva o tragické události určitě. Podaná korektně a otevřeně, od toho přeci na provoz veřejnoprávní televize platíme koncesionářské poplatky. Ne však zneužívání zpravodajství k drásání emocí! Tím drásáním emocí a šířením děsu se totiž televize stává ideálním spolupracovníkem teroristů. (Stále bych chtěl věřit, že snad jen nechtěně a nevědomky). Už nevím, jak to ještě zopakovat: Teroristům jde o to, vyděsit co nejvíce lidí. Když se tedy někdo rochní v rozmazávání zpráv o jejich hrůzných činech přes televizi, je to propagandistické vítězství teroristů. Dosáhli svého cíle. To jsme snad tam kdesi ve zpravodajských redakcích takoví nezkušení amatéři, že tento základní poznatek nám nedocvakl a neumíme se podle toho zařídit?
2/ Televize (stejně jako další média) za tragické události ve světě nenese přímou zodpovědnost. O nepřímé zodpovědnosti však lze do určité míry uvažovat. Minimálně ve známém efektu šíření návodného vzoru.
Je tu však ještě jeden fenomén. Pod záminkou "sledovanosti" se zpravodajství zaměřuje téměř výlučně na negativní a zneklidňující zprávy. Média sama vytvářejí negativní očekávání, že se "cosi musí stát" a pak mají žně, když se opravdu něco stane. Tzv. "nejlépe" je pro ně pást se na temných proroctvích, apokalyptických zvěstěch a obecně na strašení lidí. Tím se (zejména televizní) zpravodajství vážně podílí na šíření napětí a neklidu ve světě. V důsledku svého chování a neschopnosti sebereflexe televizní zpravodajství samo o sobě generuje potenciální rizika, čímž nepřímo ohrožuje bezpečnost občanů.
3/ Asi bude třeba mít v pozici příjemců zpráv nacvičené postupy, jak vzdorovat mediální masáži. Problém je, že to není snadné, dá to námahu. Nestačí vypnout bedýnku, protože se zprávami ze světa tak či tak žijeme a ovlivňují nás. Vypnete televizor a svět k vám přilétne přes vychytralý telefon. Je na nás, abychom uměli reagovat, správně situaci vyhodnotit a nenechat se manipulovat. Není to utopie - jedním z konkrétních příkladů je teroristický útok v Paříži na Elysejských polích načasovaný k prezidentským volbám, jehož cílem velice pravděpodobně bylo vzbudit v lidech nekontrolované emoce, které by ještě na poslední chvíli ovlivnily výsledek voleb. Což se evidentně nestalo a svědčí to o tom, že lidé mají také svůj rozum, nejsou tak snadno manipulovatelní.
4/ Zde se dostáváme k velmi vážné věci. Na ranní zpravodajství zase nebrblu až tolik, jak by nasvědčoval úvod blogu. Pozorně jsem poslouchal komentáře. Hypotéza, že v Manchesteru se mohlo jednat o pokus ovlivnit britské volby, se objevila z více stran. Útok na emoce lidí je v případě manchesterského pumového atentátu až ďábelský, připadá mi být promyšlený s neuvěřitelnou bezcitností. Podprahová, emočně strašlivě výbušná zpráva zní: "Oni" útočí na naše děti! Tohle zahýbe s vášněmi pořádně. Skutečně to může ovlivnit nálady natolik, že by to mohlo mít dopad nejenom na výsledek britských voleb, ale také na oživení zkomírajícího elánu všemožných extremistů po celé Evropě.
Ať už je původ teroristického útoku jakýkoliv, zcela určitě měl za cíl šířit strach, rozvířit vášně a nenávist. Rozumné tedy bude neskočit na to a nenechat se ani tímto ohavným a děsivým skutkem emočně vláčet. Vím, že to není lehké! A už vůbec si nesmíme nechat líbít, aby se k emočnímu vláčení ještě přidala televize.
Ani Jeníček s Mařenkou v perníkové chaloupce nebyli tak hloupí, aby skočili ježibabě na lopatu. Tak proč by měli pachatelům teroru skákat na primitivní (i když bohužel brutální a velmi účinnou) vějičku dospělí lidé?
.......