Oslavili jsme epochální zlom. Skončilo období dvou na sebe navazujících totalitních režimů. Trvalo to půl století, než byla po zániku první republiky u nás obnovena svoboda.
...
Před 30 lety jsme zažili proměnu, jejíž význam jsme možná dodnes naplno nedocenili. Deo gratias
...
1/ Oba režimy, jak nacistický, tak komunistický, držely v naší zemi cizí okupační armádu. Jeden šest let, ten druhý přes dvacet. Nacizmus byl surový a vražedný přímočaře. Zatímco komunizmus, stejně surový a vražedný, si počínal mnohem zákeřněji. Podstata zla obou však byla stejná. Vzpoura proti Bohu a s ní spojené barbarství, lež, nenávist, pohrdání svobodou a lidskými životy. Oba režimy měly plán změnit společnost hrubým násilím. loupežemi a odlidštěným, strojově cynickým vyhlazením nepohodlných, či jinak označených, "vadících" skupin obyvatelstva.
Dlouhá desetiletí jsme nuceně žili v nesvobodě. Konec té doby je fantastickou, nádhernou zprávou. Zástupy slavících občanů po celé zemi, v řadě měst, na náměstích a v ulicích, jsou toho svědectvím Radujeme se z obnovené svobody a děkujeme za ni.
Ale pozor, čelíme zároveň největšímu ohrožení svobody za celých třicet let její existence. Stala se věc neslýchaná, kterou bychom si v roce 1990 nepředstavovali ani v nejhorším snu. Přímo k vládní moci se dostali komunisté a chovají se přesně podle své nátury, již nezměnili ani trochu. Podkopávají restituce, zpochybňují okupaci z roku 1968 a hanobí památku jejích obětí. Semkli se ve lži (lépe řečeno, nikdy se toho semknutí nezřekli) Zároveň čelíme postupnému oklešťování pilířů demokracie a hrozbě autokratické vlády "Jediných Nenahraditelných a Nepostižitelných".
2/ S účastí a obdivem k lidské statečnosti jsem večer 17. listopadu sledoval příběhy těch, kdo obdrželi ceny Paměti národa. Utrpení, které zažili, bylo strašné. Vyznamenání vzácných lidí z Maďarska, Slovenska, Polska, bývalé NDR a České republiky, se stalo svědectvím o zrůdnosti obou ideologií, nacizmu i komunizmu. A zároveň je to mocný symbol ve vyzvednutí těch, kdo totalitním režimům vzdorovali až do krajnosti. I za cenu velkého utrpení. To je příklad, který je platný dodnes i pro nás. Mírou svobody je míra občanské odvahy a statečnosti.
3/ Odborníci na slovo vzatí rozpletli do mrtě i Minářovo triko :-D v zoufalé snaze "prokázat", že bezmála třísettisícové shromáždění občanů na Letné (16.11.2019) údajně nemělo žádný smysl. Čím víc se pachtí, tím více dokazují, jak velký smysl to má. Svoboda není samosebou. Skomírá, když jsou občané neteční a nezajímají se o veřejné dění.
4/ "Od chvíle, kdy jsem se stal prezidentem, jsem sám sobě permanentně podezřelý", řekl Václav Havel. Vystihl tím riziko moci. Potřebujete velkou sebekritičnost, abyste opojnosti moci nepodlehli. A je nezbytné, aby měl politik denně nastavené zrcadlo od občanů. To pro jistotu, kdyby náhodou na rizika samožernosti zapomněl.
5/ Jen silné, tradiční demokracie si snad mohou dovolit delší vládnutí výrazné, osvědčené osobnosti. Ale i tak hrozí patologické jevy a týká se to všech politiků.
Winston Churchill byl po válce vystřídán. Není jisté, zda jeho nástupci byli charakternější. změna k demokracii prostě patří. Není to vláda jedné osoby, vždy jde o tým. Noví lidé nikdy nebudou nedostižní géniové a je zbytečné si je idealizovat. Na Slovensku Fica vystřídal Pellegrini. Jeden ani druhý nebyl a není dokonalý. Tečka. Jde o prostý fakt střídání, který je ozdravný. Občas se musí vyvětrat či dokonce propláchnout Augiášův chlív..
Dříve nebo později přijdou nové generace. Omlazení.
6/ Milion chvilek se nemusí stát politickou stanou a taky může za pár let zaniknout, nic není předem jisté. Jasně se však rýsuje platforma mladších generací, které se začaly zajímat o veřejné dění a hlasitě se ozvaly. To je normální, zdravé a přirozené. Nevím, kdo by si tohle mohl nepřát, pokud upřímně přeje této zemi dobrou budoucnost.
Lidé z různých koutů republiky neváhali obětovat kus svého pohodlí a jet do Prahy. Jejich počet se dle organizátorů blížil na Letné k číslu 300.000. Spolu se zástupy lidí slavících po celé republice svátek 17. listopadu je to viditelná síla.
7/ Pan Babiš, který původně ohlašoval, že 17. listopadu nebude v Praze přítomný, nemohl takovou sílu ignorovat. Tvrdí, že nechápe, o co "chvilkařům" jde, ale v Národním Muzeu přednesl projev, který by možná nikdy nezazněl, nebýt občanů, kteří se ráně ozvali.
Ať je to jak chce, i kdyby Babišova slova z Národního Muzea byla neupřímná a chladně vypočtená, řekl jako premiér České republiky, že si váží Václava Havla a že sám neměl v těch dobách tolik statečnosti jako Václav Havel. A také jako premiér země řekl, že vůbec není hrdý na to, že byl členem komunistické strany. Bude dobře, abychom si jako občané pamatovali jeho slova. Když demokracie, tak se všemi pravidly, jinak to demokracie není. Slova, která ústavní činitel vyřkne na veřejnosti, jsou závazná a nelze z nich uhnout.
...
Perspektiva není černá. Je velice nadějná díky mladým lidem, kteří zvedli hlas a dali najevo, že jim na této zemi a její budoucnosti záleží
...
...
