Byl jednou jeden mladý voják wehrmachtu...

Za druhé světové války byl v Řecku. A pak se stalo, že tam někde zpupně vtrhl do kostela, se samopalem pověšeným na krku. 

.......
Kostel byl prázdný a voják v jeho tichu ucítil, že něco není v pořádku, že něco dělá špatně. Zpočátku ten hlas v sobě umlčel, pak ale zvedl zrak vzhůru, do klenby nad oltářem... Byl tam obraz Krista.

.......

"Upřeně se na mne díval a ten jeho pohled mi utkvěl v paměti, nemohl jsem se ho zbavit, byl se mnou všude, stále jsem ho cítil".

.......

Později byl převelen na front do Sovětského svazu, zažil tam všechny ty hrůzy, byl vážně zraněn. Po skončení války se vrátil do Řecka a žil tam nějakou dobu v klášteře. Mniši ho přijali, nechali ho mezi sebou pobývat a on jim vyprávěl, co jako voják zažil. A že se chce změnit, žít jiným způsobem, aby něco z válečných vin svých a svého národa napravil. V klášteře se také naučil základům ikonomalby. O hodně let později, po pádu železné opony vykonal cestu do Ruska a tam se seznámil s jedním pravoslavným knězem. Spřátelili se a on pak požádal, zda by směl namalovat ikonostas do nově vybudovaného kostela. Knězi to přání připadalo hodně zvláštní, zprvu nechtěl přivolit, ale pak si uvědomil, že má před sebou stárnoucího, nemocného muže, jemuž možná zbývá jen krátký čas na této zemi. A tak nakonec vzniklo zvláštní dílo, do nějž vložil onen muž, kdysi voják, svoji bolest a lítost nad válečnými událostmi, na nichž se podílel. Krátce nato zemřel.
(volně zpracováno podle skutečného příběhu)
.......