Asi nic nezkazím, když dám rovnítko mezi Brusel a Istanbul. Z jednoho i druhého města přicházejí ideologické pamflety, od času Byzantské říše se evidentně nic nezměnilo...
Jako žena žila Daniela v nejlepší možné době a zemi (samozřejmě se zřejmou nadsázkou, protože co se k moci dostal fialový hnus, jde u nás všechno od desíti k pěti).
Ale i přesto se Daniela pořád mohla oblékat, jak se jí líbilo (ne jak dřív, za starých dobrých časů, kdy ještě existovala tradiční rodina a každá žena, která by se na veřejnosti objevila ve dvoudílných plavkách, by byla běhna), mohla odmítnout muže, kterého nechtěla (a že takových nešťastníků bylo!), svobodně si volila partnera (ne jak dřív, ještě za časů tradičních rodin, kdy se sňatky dopředu domlouvaly, hlavně na venkově, kde Daniela žije), vzdělání (ne, jak dřív, za starých dobrých časů tradičních rodin, kdy ženy musely dřepět doma u plotny, protože to byla jejich tradiční genderová role), místo k životu (ne, jak dřív, za starých dobrých tradičních časů, kdy ženy musely být tam, kde žil jejich muž, protože byly na něj, z důvodu své genderové role zcela, odkázány), bar (ne jak, dřív, za starých dobrých tradičních časů, kdy jste v baru mohli potkat leda tak prostitutku, nehledě na to, že na venkově, kde Daniela žije, žádné bary nebyly), jídlo, pití, ba dokonce i dovolenou (ne, jak dřív, za starých dobrých časů, když se ženy nemohly nikam samy jezdit s ohledem na svoji genderovou roli).
Podívala-li se proto Daniela kamkoliv do minulosti, do těch starých dobrých časů tradičních rodin, nebo třeba do Afriky, nebo Asie, musela konstatovat, že tam všude žijí ženy mnohem hůř.
A co hlavně, Daniela nevěděla, co je to domácí násilí.
Dřív, za starých dobrých časů tradičních rodin, kdy neexistovaly žádné zákonné svazky tří a více osob různého pohlaví, jak je chtějí uzákonit v Německu, muži ženy fyzicky trestali. Ba dokonce bylo to stejně tak normální, jako byla normální tradiční rodina, ve které tyto, fyzicky trestané ženy, s mužem žily. Ba dokonce dá se říct, že tradiční rodiny byly postaveny především právě na tom, že muži své ženy fyzicky trestali, aby ženské neměly roupy.
Jenže teď už muži ženy fyzicky netrestají a tradiční rodiny proto procházejí hlubokou krizí.
Jenže i kdybych chtěl, nemohl jsem Danielu mlátit, protože jsem, stejně jako každý muž, myslím, každý muž tady u nás, dobře věděl, že mlátit ženu je protiprávní.
Mohl jsem sice Danielu zmlátit, ale jen jaksi na černo, neoficiálně, protože stačilo, aby se našla nějaká udavačská a práskačská hnida a mohl bych jít bručet za to, že jsem se Daniely dotkl a všude se najde nějaké udavačská hnida, která, když vidí, že někdo mlátí ženu, tak s tím běží hned na policajty.
„Proč to ty udavačské hnidy dělají? Pro peníze, pro mediální slávu, nebo je to profesionální deformace, že udávají každého, kdo zmlátí ženu, ačkoliv to dřív, za starých dobrých časů tradičních rodin, bylo docela normální?“ ptal jsem se kolikrát sám sebe.
Ale pak jsme konečně přijali Istanbulskou úmluvu a já brzy na to přišel jednoho dne přišel domů s železnou tyčí.
„To je pěkná železná tyč,“ pochválila mi Daniela tyč.
„Ano, to je moc pěkná tyč,“ přikývl jsem.
„To máš na hromosvod?“ zeptala se Daniela.
„Jak se to vezme,“ usmál jsem se a dodal, „mám ji na hromosvod, ale ten hromosvod budeš ty.“
„Já? Jak můžu být hromosvod, když nejsem železná tyč?“ podivila se Daniela.
„Železná tyč sice nejsi, ale jsi ženská. A já tě tou tyčí teď budu mlátit. Nařizuje mi to Istanbulská úmluva, píše se v ní totiž, že muži bijí doma ženy kvůli tomu, že jsou ženami. A jak se někde něco píše, tak je to směrodatné,“ vysvětlil jsem Daniele a začal jí mlátit tou tyčí, protože mi to nařizuje Istanbulská úmluva.
A pak, že Istanbulská úmluva nic dobrého nepřinese!
A kdyby mě někdo přece jen udal?
Tak řeknu, že Daniela spadla ze schodů v Senátu, kde pracuje, protože je senátorka.
Pardon, chci samozřejmě říct luční senátorka.
