Nová totalita je už na cestě. A zmar taky. Totalita hodně tvrdá, protože zelená, a zmar naprostý, protože zelený. A to přitom zelená barva na semaforu znamená: „Volno, přidej plyn, šlápni na to“
Čučel jsem v polorozpadlé chýši uprostřed pralesa, který se rozkládá na území bývalého, již dávno zaniklého národního parku Šumava. Kamera, připevněná na jednom ze stromů mne sledovala nepřetržitě, aniž bych vlastně věděl, kdo se za ní nachází, pravděpodobně mne šmírovala jen nějaká umělá inteligence, která dost dobře nevěděla co sama se sebou, jako všichni přehnaně inteligentní bytosti.
Jenže co si na mn taková umělá inteligence ještě mohla vzít, když mi nemohla zakázat cestovat letadlem, nebo jezdit autem?
„Můžu dál?“ ozval se zvenčí známý hlas.
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem a do chýše vešel asi osmdesátiletý stařec, který žil v podobné chýši jako já, vzdálené od té mojí asi dvacet kilometrů.
„Dumáte?“ zeptal se mne.
„Dumám.
Co taky v naší situaci jiného dělat, než dumat?“ odpověděl jsem.
„Jdu za vámi, abych vám řekl, že dnes v noci přistáli Číňani na Marsu. Je to malý krok pro lidstvo, ale velký pro člověka,“ oznámil mi.
„To znamená, že internet vám ještě funguje, když to víte,“ řekl jsem.
Ještě mi funguje, je sice hrozně pomalý, víc jak pět giga za sekundu nestáhnu, ale pořád mi ještě funguje. Chtěl jsem už jít spát, když mi to tam naskočilo,“ odpověděl stařec.
„Hm, tak Číňani jsou už na Marsu,“ odtušil jsem a zeptal, „jaký je vlastně letopočet?“
„2050, leden, kdysi touto dobou bývala poměrně zima, konkrétně na tomto místě naměřili i mínus dvacet stupňů,“ odpověděl stařec.
„Mínus dvacet, to musel být divný svět, už si na něj moc nevzpomínám, ale asi nebyl tak docela uhlíkově neutrální a sešněrovaný,“ odpověděl jsem.
„Málokdo si už vzpomíná, co bylo před vyhlášením zeleného údělu, to víte, už nám docela vymyli mozky tím věčným vytím vlků,“ kývnul stařec na kameru a pokračoval, „tak například mezi dvěma městy, které se jmenovala Praha a Brno, byl natažen asi čtyřicet metrů široký pruh asfaltu. Říkalo se tomu dálnice, a na tom asfaltu, každý den stála auta.
Vzpomínáte si ještě, jak vypadala auta?“
„Matně, nejvíc si pamatuji na SUV, lidé, kteří v nich jezdili, mi byli čímsi sympatičtí, tedy pokud si je nepletu s prasaty,“ odpověděl jsem a dodal, „a proč vlastně ti lidé na té dálnici stáli?“
„Protože tam těch aut bylo tolik, že se nemohli pohnout ani dopředu, ani dozadu,“ odpověděl stařec.
„Ale nějak se tam přece musela ta auta dostat, aby tam mohla stát,“ namítl jsem.
„To už nevím, jak se tam dostala. Ale stála tam. Každý den, uznávám, že je to divné, protože auta si lidé pořizovali právě proto, aby nemuseli stát.
A tam stáli,“ pokrčili rameny stařec.
„A ti Číňani, co tam budou vlastně dělat na tom Marsu?“ zeptal jsem se.
„To co všude. Těžit suroviny,“ odpověděl stařec a smutně pokrčil rameny, „nebýt toho zeleného údělu, mohli jsme být na tom Marsu my, a místo pralesa tady mohlo být pulsující chytré velkoměsto.
Jo, někdo to musí říct konečně nahlas, že jsme kvůli tomu zelenému údělu zaostali, že kvůli němu žijeme v antiutopii, neboli dystopii. Číňané jsou na Marsu a my trčíme v pralese, v chýších, a pomalý internet, máme-li jej vůbec, se stal živoucí realitou!“ rozohnil se stařec.
„Bylo by to pěkné, kdybychom mohli na Marsu taky těžit suroviny. Ta raketa, co tam ty Číňany dostala, ta musela asi zanechat ve vesmíru pěknou uhlíkovou stopu,“ zamlaskal jsem při té představě a dodal, „víte, na co jsem přišel?
Že mi svoboda slova tady v té chýši vlastně k ničemu není, že ji vůbec nepotřebuji.
Na Marsu by to bylo asi jiné, ale řekněte sám, k čemu mi tady svoboda slova?“
„Stejně jsme měli z té EU vystoupit. Nejenže bychom teď měli svůj stát, ale možná by nás i Číňani vzali na Mars. Vždyť jsme byli, před vstupem do EUˇ, národem kutilů a všeumělů, a takoví se hodí všude, i na Marsu, když se něco posere.
Jen se podívejte na Velkou Británii!
Ta zavčasu z EU vystoupila a moře tak zaplavilo jen Anglii, Skotsko a Wales zůstaly nad vodou, co jsem viděl na internetu, tak lidi tam mají dvakrát větší chýše s eternitovou střechou!
Chápete!
Eternitovou!
O takové svobodě se nám tady jen může zdát!“ řekl stařec a to byla jeho poslední rozumná slova, protože do chýše vletěl mikrodron, ne větší než samička komára tygřího a během sekundy mu laserovým paprskem provedl lobotomii.
No jo, dědek, nechal se trochu tím úspěchem Číňan unést a pustil si hubu trochu víc na špacír, jak kdyby nevěděl, že všechno to, co řekneme, je automaticky použito proti nám.
Vyvedl jsem ho z chýše a nasměroval na cestu domů, ale bylo jisté, že tam nedojde. Každý, kdo se vzepře našemu zelenému údělu, je odstraněn z cesty, stane se po lobotomii snadnou kořistí přemnožených vlků. Ta ženská, co rozhoduje o našich životech, se prý jmenuje Greta, ale podle mě to nebude ženská, ale jen nějaká zparchantělá umělá inteligence, pro kterou je záchrana Marsu důležitější než my lidé, ale kdepak s tím na Číňany, ti ho vytěží do poslední mrtě, ti neoddělují hospodářský růst od využívání zdrojů.
Ale nahlas jsem to neřekl, jen si to myslel, kašlu na nějakou svobodu slova, abych tady, v naprosté pustině, říkal nahlas, co si myslím!
