Ačkoliv všichni dobře víme, že 17. listopad 1989 byl podvod, přesto teď bloumají pražskými ulicemi tisíce lidí v mystickém vytržení, že se dnes určitě něco velkého musí stát. Ale co? Narodí se spasitel a my budeme opět svobodní?
V kavárně Slavia bylo jak po vymření.
Aby ne, byl 17. listopad a každý, kdo mohl aspoň trochu vyjít do schodů, byl tentokrát v ulicícha a ostražitě hlídal, aby si 17. listopad pro sebe nepřivlastnily ty nesprávné osoby, k rozvíjení jehp odkazu zcela nepovolané.
Jen u jednoho stolu, tam, co kdysi sedával Nezval, popíjeli kávu s koňáčkem jacísi dva zachcaní bezdomovci, shodou okolností oba dva Jendové.
„Dřív jsme mívali první máj, dnes máme sedmnáctej listopad,“ řekl Jenda I, a když se napil kávy s koňáčkem, pokračoval, „dřív se pokládaly vopulentní věnce u hrobů padlejch sovětskejch vojáků, co jejich mladý hlavičky vobětoval Stalin pro naši svobodu, a dnes se kladou věnce na místě, kde ležel estebák Žifčák přikrytej erární dekou a hrál si na mrtvýho studenta Šmída.“
„Teplo tu maj pěkný, já proti sedmnáctýmu listopadu nic nemám. Kdy by se jindy člověk dostal do Slavie v těch svejch smradlavejch hadrech, dnes jsou tady rádi za každýho kunčofta, co sem strčí nos,“ řekl na to Jenda II a lačně si olízl rty, „jenom mi vadí, že je tady zakázaný kouřit, zrovna když má člověk kapsy plný vajglů. A mačkat se tam venku s ostatníma a plácat starýho Klause po ramenou, na to uť jsem moc prochlastanej, aby mě to bavilo, abych tý historce vo sametu naoko věřil.“
„Zajímalo by mě, jestli je to na to ňákej pořádník.
Víš, co myslim.
Jako, jestli je nějak v zákulisí předem domluvený v jakým pořadí budou politici klást ty svoje květiny, víš, aby se nehádali, jako ve Sněmovně kdo koho předbíhá, kdo je větší hajzl
Nebo jestli vo to třeba losujou, aby to bylo absolutně spravedlivý,“ řekl Jenda I.
„Mně je to buřt. Ať si ty květiny položej klidně všichni najednou. Za čtvrthodiny by to bylo všechno hezky vodbytý. Vyšli by já nevím vodkud, hezky ruku v ruce, aby demonstrovali, že když jde do tuhýho, tak my, jakože Češi, jsme schopný táhnout za jeden provaz, za pár minut by prošli celou Národní, a pak by hezky jako na povel položili kytice.
Nebo by ta kytice mohla být jen jedna. Vono sehnat v tom našem prašivým podnebí, v listopadu, hezkou kytku to není jenom tak, to dá taky ňákou práci práci,“ řekl Jenda II.
„Nebo by ta kytka mohla bejt rovnou umělá.
Víš, jako že by se položila, přivázala řetězem, aby ji nikdo neukrad, jako todleto lithium, a večer by se zase vrátila do Národního, do fundusu. Nebo si mohla zavřít raději do trezoru s korunovačními klenotami, aby si ji nepřivlastnili komedianti a nevydávali se pak na za hlas celýho národa, jak to maj furt ve zvyku, že si myslej, že mluví za celej národ, třeba tendleten Bartoška nebo Bohdalka,“ řekl Jenda II.
„Na tu kytku by se moh? složit po halířích celej národ a taky by mohla bejt státním symbolem, jako hymna,“ přikývl Jenda I. a požádal Jendu II., „jdi, se prosím, podívat k voknu, a číhni, kdo klade teď. Ty mý zatracený nohy mě už moc neunesou, ale hlavou mám ještě dobrou.“
„Teď klade Okamura,“ odpověděl Jenda II, když mrkl z okna.
„No, jo má recht, chlapec. O skutečnou demokracii se musí stále bojovat, vždyť jsme si všichni tu svobodu a demokracii představovali úplně jinak. Ne, není to svoboda a demogracie, nýbrž bruselskej diktát, kterýmu se musíme zuby nehty bránit, jelikož jen tak budeme svobodnou a suverénní zemí.
A když už tak hezky mluvím vo tý demogracii, tak se sluší dodat, že její nejspravedlivější forma je demogracie přímá, která je založená výhradně na referendech a přímý volbě a odvolatelnosti všech politiků.
Bojujme proto vo skutečnou svobodu a demokracii, jinak nás samozvaný elitáři zaprodají Sorosovi!“ zvolal Jenda I a zeptal se, „a co má na sobě?“
„To co všichni.“
„Dlouhej černej kabát?“
„Jo.“
„A šálu kolem krku?“
„Jo.“
„Hedvábnou?“
„Jo, hedvábnou. S motýlama.“
„Má recht, venku je sychravo, člověk hnedle něco chytne. No jo, zima pomalu na krku, to si zas na štědrý den pošmákneme, až nám Krnáčová bude rozlívat rybí polívku do plastovejch misek,“ řekl Jenda I, obrátil do sebe zbytek kávy s koňáčkem a objednal si další.
Když takto vypili ještě tři kávy s koňáčkem, přišla k nim servírka a zeptala se: „Pánové budou platit?“
„Napište to na Halíka, včetně tuzéra,“ řekl Jenda I.
Servírka přikývla a bezdomovci se zvedli k odchodu.
„Tak jsme zas na ulici, to už je prostě ten neblahej vosud. Myslíš, že jí vadilo, že jsme tak zachcaný?“ zeptal se Jenda II.
„Asi jo. To víš, je to přece jen nóbl podnik pro samozvaný elity, tam by Babišovi voliče jen tak nepustili. Pojďme se trochu vohřát ke svíčkám,“ řekl Jenda I.
Ale to se přepočítal, protože zatímco se Jendové váleli v kavárně, ohřívalo se kolem svíček na Národní už tolik bezdomovců, že svíčky ani koutkem nezahlédli, jen viděli jakousi mihotavou svatozář nad hlavami svých druhů v neštěstí.
Ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Na „Festivalu pro svobodu“ fasovali sluníčkáři a havloidi před svojí beznadějnou hradní ofenzivou zdarma svařák a grog, a tak naši přátelé bez domova vzpomínali na letošní sedmnáctý listopad jen v tom nejlepším, protože se „vožrali tím Horáčkovým grogem jak ty slívy, fakt nekecám!“.
