Všechno, co jste chtěli vědět o Gretě, ale báli jste se L. Větvičky zeptat

Ta holka, víte, koho myslím, to je prostě fenomén! Ještě, že umím číst a psát, abych se k ní mohl taky vyjádřit, ještě, že jsem tu první třídu ZŠ dokončil!

            Greta měla a má tolik charakterových vad a kazů, že i když se o nich už vědělo a napsalo hodně, nemohlo se o nich vědět a napsat ještě zdaleka všechno. Ostatně, kdyby se to někomu povedlo, Nobelova cena, přinejmenším za mír a literaturu by jej jistojistě neminula, jen pro naprostou úplnost připomínám, že vynálezce dynamitu Nobel je shodou nenadálých okolností i Gretiným krajanem, jak se to mohlo stát, nevím.

            Co se mne týče, měl jsem možnost blížeji Gretu poznat ve chvíli, kdy se odstěhovala na strom, do útulného domku ve větvích rozložitého platanu (ještě jsem neviděl platan, který by nebyl rozložitý), který jí tam nechal zbudovat na vlastní náklady jistý vlivný finančník, jehož jméno by ovšem slušný člověk do svých humanitně nevzdělaných úst nevzal ani jakousi strašlivou náhodou.

            Domek to byl ovšem pěkný. Bylo v něm všechno, co člověk (samozřejmě při troše té skromnosti, hraničící až s prostomyslností) k životu potřebuje, včetně dvou oken, kterými dovnitř proudil dostatek světla, pokud si ovšem odmyslíme permanentní přítmí, které panuje v korunách bohatě olistěných stromů a které se vědcům zatím nepodařilo zcela odstranit.

            Na člověka tomuto fenoménu (že v korunách stromů je často přítmí) neuvyklému mohl tak vnitřek domku, do něhož se Greta po návratu ze své veleúspěšné americké cesty nastěhovala, působit hodně ponuře. Člověku tomu uvyklému to ale vůbec nepřišlo, nehledě na to, že listí je továrnou na kyslík, což je bonus vskutku nezaplacení.

            Dá se říct, že se Greta v domku, a to i přes určité řekněme potíže psychického rázu, které jí byly neodiskutovatelně diagnostikovány, zabydlela velmi rychle.

Jakkoliv to po pár hodinách pobytu v jejím novém domově vypadalo, jako by se Greta v tomto domku narodila a žila v něm od svého nejranějšího dětství, místo navštěvovaní školy pozorujíc bedlivě čilý život v koruně stromu, počet jejich charakterových vad a kazů, což mohu čestně prohlásit, se nijak neumenšil, ba právě naopak.

Není proto divu, že právě tady, v koruně rozložitého, avšak proti motorové pile zcela bezbrannému platanu, se její ekologická doktrína ještě vyostřila, stejně jako její nenávistná rétorika, kterou moudří lidé, hlavně pak v Česku, kde je vůbec nejvíc moudrých lidí na metr i sáh čtvereční, už dávno prokoukli.

Sám jsem slyšel, jak řekla a to doslova: „Lidé by se měli vrátit na stromy. Pokud budou lidé bydlet v korunách stromů, jako já, pak se nebudou kácet žádné stromy, protože lidé, hlavně pak Češi, si na svůj barák nedají sáhnout.“

No nedali byste té nevzdělané žábě za to facku?

Ale už se stalo, bohužel.

Ceny stromů začaly okamžitě raketově růst, jak je začali developeři a všelijací jiní spekulanti horečnatě skupovat v předtuše toho, že se najde všude dost hlupáků, kteří se budou řídit slovy této malé diktátorky, a opravdu neuplynuly ani dva dny a třeba v takové Praze už jste nekoupili strom pod deset miliónů a to včetně kaštanů napadených jakýmsi kurevským škůdcem, ale kupodivu ne kůrovcem.

A do tohoto domku, brzy proslulého, vzývaného hlupáky a proklínaného moudrými lidmi, si Greta zvala politiky světového formátu, aby je kárala a peskovala za to, jak málo dělají pro ochranu světového klimatu. Nebyl to pěkný pohled, na všechny ty mocné muže, jak se, celí roztřesení, drápou nahoru do koruny stromů, a jak se pak za deset minut se vracejí zpátky na zem celí ne modří, ale zelení, zpráskaní jak čivavy.

Izraelský premiér tam místo sebe raději poslal svoji manželku, ale i ta se vrátila s rozcuchaným účesem a celá poškrábaná, i když se přiznám, že ne zcela chápu, jak souvisí ochrana světového klimatu s konečným řešením palestinské otázky, což ovšem nezbývá než přičíst Gretě k její tíži.

Přiznám se, že mi při pohledu na všechny ty pohaněné mocné muže, kteří podle Grety dělají tak málo pro ochranu klimatu, srdce usedalo.

Ale co měli a mohli dělat pro ochranu klimatu dělat než to co, už dělali, totiž nic?

Ale vysvětlujte to nějaké nevzdělané, psychicky narušené holce, že tito mužové nejsou žádní diktátoři, ale naopak demokraticky zvolení politici, jejichž osudy jsou zcela v rukou voličstva!

Několikrát jsem se o to pokusil, oroduje za ty nebožáky, a vždy s výsledkem tak mizivým, že jsem brzy pochopil, že to nemá smysl a raději toho nechal, abych si ušetřil nějakou tu energii na konec světa, kdy se jistě bude hodit.

Tak vládla Greta ze stromu světu a sotva kdo mohl vládnout světu hůř než ona.

Začal jsem proto Gretě přezdívat Pipi Dlouhá punčocha a jednoho dne, když obzvláště rafinově trýznila kvůli klimatu jednoho obzvláště mocného muže, se jí bez obalu zeptal: „Poslouchej, holčičko, vědí vůbec tvoji rodiče, že takto ubližuješ lidem?“

„Nemám žádné rodiče, takže mi nemůže nikdo nic zakazovat!“ odsekla ta žába a kopla do zadku onoho mocného muže tak, že ten se div hanbou nepropadl sám před sebou.

To už bylo i na mě, který jinak snese podívanou takřka na cokoliv (včetně Nabarveného ptáčete), už trochu moc, aby zpovykaná holka, které nikdo nic nezakazuje, takto ponižovala nejmocnější muže naší planety.

„Neboj se, ty na to jednou doplatíš!

Kdo seje strach ze změn klimatu, ten sklidí Trikolóru!“ varoval jsem Gretu, ale ona se jen tomu drze smála.

Uplynulo několik dní a já seděl u pracovní snídaně s Václavem Klausem ml., který bez přestání do sebe ládoval chleba se sádlem.

Mezi jiným jsem mu řekl, že Greta nemá žádné rodiče a tak ji nikdo nic nemůže zakázat.

Nebohý Václav Klaus ml. se okamžitě přestal ládovat a zvolal: „A mě táta řezal za každou pitomost jako žito!“

„A proto z vás taky vyrostl čestný a poctivý člověk, ne jak z té holky.

Víte, jak jsem ji pro sebe pojmenoval?

Pipi, Dlouhá punčocha!

To sedí, ne?“ řekl jsem a dodal, „vašeho otce by měl český národ za vaši výchovu svatořečit!“

„Vidíte a já trpím už od tří let Oidipovým komplexem!“ přiznal se Václav Klaus ml., načež se rozhostilo trapné ticho, v němž bylo jen slyšet vrzání holých stromů, v jejichž korunách se proháněl bezprizorný podzimní vítr, jako stvořený pro pouštění pestrých čínských draků.

Autor: Karel Trčálek | středa 11.9.2019 17:13 | karma článku: 18,69 | přečteno: 928x