A to výhra pro nás všechny, nejen pro pana Máje, který byl, ale vlastně už není lékařem. Stejně jako on, ani já si nedovedu představit, co by nás čekalo se Šmardou ve vládě, o zahraničních reakcích ani nemluvě
V přeplněné tramvaji nebylo už nikde jinde místo než jen na klíně Marie Benešové.
Nikdo z přítomných, byla to totiž tramvaj, která projížděla po Národní třídě a tudíž musela minout nejen koš, kde skončily Babišovy a Zemanovy květiny, ale taky kavárnu Slavia, si na něj nechtěl sednout, všichni raději sveřepě stáli, ale mně to bylo fakt u prdele, protože, objížděje beznadějně pražská nakladatelství, jsem byl již docela unavený.
„Je tady, prosím, volno?“ zeptal jsem se ministryně spravedlnosti, ukazuje na její klín.
„Ano,“ přikývla Marie Benešová.
„Kurva, to je zase dnes hic!“ oddechl jsem si, zmoženě dosednuv na klín ministryně, dodávaje, „zkurvená kultura!
Už od rána chodím po pražských nakladatelstvích a všude můj rukopis odmítají.
V tom posledním jsem se už docela nasral a vmetl jim do tváře: ,Vytřete si tou svojí slavnou kulturou už řiť!’“
Říkal jsem si to sice spíše pro sebe, ale Marie Benešová, nejspíše když uslyšela slovo kultura, jež v ní dle všeho vyvolalo jakousi asociaci, sama spustila: „Já vůbec nestála o to být ministryní spravedlnosti.
Jednak jsem už byla předsedkyní komise na ministerstvu zemědělství, kterou zřídil ministr zemědělství kvůli církevním restitucím, v té komisi byl i JUDr. Hašek, a jednak jsem byla poradkyní prezidenta.
Ale byl to pan prezident, který mi jednoho dne, zrovna jsem mu seděla na klíně, jako teď vy mně, navrhl ústy svého mluvčího, abych byla ministryní spravedlnosti.
„Ale já nemám přece nic společného s Babišem, ani s ANO, a pak, ministry přece vybírá premiér a ne prezident,“ řekla jsem panu prezidentovi.
Ale on trval na svém, dokonce mi odříkal zpaměti celou ústavu, aby mi dokázal, že umí číst.
Ale já mu pořád oponovala: ,Ne, opravdu ne!
Nedokážu si představit, co by vládu u nás doma se mnou v křesle ministryně spravedlnosti čekalo, nemluvě už ani o zahraničí, jak by mne pan premiér představoval nějakému známému ve vídeňské opeře, nebo, nedej bože, Kunderovi, co by si ten o něm pomyslel, když mu někdo takový jako já sedí ve vládě!
Ne, opravdu ani trochu netoužím po tom být ministryní spravedlnosti!’
Snad bych byla prezidenta i přesvědčila, kdyby se do věci nevložil prezidentův mluvčí.
Ukázal mi svůj mobil a řekl: ,Víte, jak končí ti, co nejsou loajální, co nechtějí splnit stranický úkol, chci říct přání pana prezidenta?
Opravdu chcete být závistivým hlupákem, který nikdy nic nedokázal.nebo dokonce žumpou?’
Nezbylo mi než zachovat jako loajální členka prezidentovy kohorty.
Souhlasila jsem s tím, že se stanu ministryní spravedlnosti, a stejně tak poslušně se nechám odvolat, bude-li to v zájmu pana prezidenta. Víte, já nejsem ani trochu statečná, nedokážu se vzepřít tomu, koho bezmezně obdivuji, i když jako právník dobře vím, že prezident porušuje ústavu, já jsem jen slabá žena, neodsuzujte mne, prosím, za to, že se takto sama ponižuji!“
Snad ministryně spravedlnosti čekala ode mne rozhřešení.
Ale já už měl všeho právě po krk, a protože tramvaj zrovna zastavila na jakési bezejmenné zastávce, vyskočil jsem z jejího klína a vyběhl z tramvaje, mým jediným přáním bylo co nejdříve vypadnout z této smrduté žumpy, vrátit se opět na svou samotu kdesi u schnoucího a chřadnoucího lesa, mít od toho všeho svatý klid, jen těch štěnic a blech bych nemusel mít doma tolik!
