Václav Klaus píše: „Musíme si pomoci sami, to je poselství výročí 15. března 1939!“

Nebýt prezidentů Edvarda Beneše a prof. Václava Klause, tak by nás váleční štváči, kteří se dožadovali zbraní, aby mohli vraždit Němce, tak by český národ už dávno neexistoval!!!

Václav Klaus si ani trochu nepotrpěl na pohodlné gauče, natož na pohodlné, jeho tělu na míru šité obleky.

            Na místo gauče seděl nejraději na tvrdém Žižkově kameni (ten mu věnovali pracovníci IVK u příležitosti šestého dotisku jakési jeho knihy) a nejraději se odíval do prostého žíněného roucha, jak se sluší na stařešinu a vlastně i de facto praotce českého národa.

            A tak byl i oblečen, když si do své kanceláře, jejíž interiér je koncipován tak, aby nápadně připomínal interiér typické slovanské podzemnice), zavolal Jakla.

            „Víte, co je dnes za výroční den, Láďo?“ zeptal se Jakla.

            „Jak bych nevěděl! Přesně před 35 lety jsem si udělal svůj osobní a dosud nepřekonaný rekord, když jsem v práci vypil dvacet a jeden lahváč dvanáctistupňového piva,“ odpověděl Jakl.

            „Ne, já myslel něco jiného,“ zakroutil hlavou prof. Klaus a, poněkud mentorsky, ale na to byl Jakl, jako každý tažný dobytek, už dávno zvyklý, pokračoval, „v den 85. výročí začátku německé okupace Čech, Moravy a Slezska bychom neměli mluvit jen o Henleinovi, Heydrichovi, Frankovi nebo výsadkářích z Anglie.

I dnes jsou naše státnost a suverenita ohrožovány, jakkoliv to není mašírujícími vojenskými jednotkami, nýbrž západními agenty a havlisty.

Tito havlisté jsou velmi zákeřní a bezpochyby působí i na půdě našeho, tedy přesněji mého Institutu, aby skrytě sabotovali naši práci. Abychom jim tyto jejich podlé záměry překazili, musíme si dnes pomoci sami, protože vy jste, Láďo, ze všech mých učedníků ten nejmilejší, vám naprosto věřím.“

            „Jo, ty svině jsou všude. Určitě budou i tady u nás, zakuklení havlisti, kteří čekají na svou příležitost, aby nám vrazili kudlu do zad,“ přikývl Jakl a zeptal se, „mám to tady vydezinfikovat jako vždy, když si to pomáháme sami?“

            „Buďte tak hodný, Láďo. A pak nezapomeňte zamknout. Klíč je jako vždy, v kapse od trenýrek,“ přikývl prof. Václav Klaus.

            A tak si ti dva pomohli sami a my jen závěr dodejme, že prezident Beneš nikdy nedopustil masové vraždění a bombardování země, protože Němci u nás mohli v klidu vraždit i bez bombardování, a prof. Václav Klaus, vůdčí osobnosr Květnového povstání českého lidu (a taky Stavovského povstání), mu to nikdy do očí nevyčítal…