To, co lidství spojí, Kalousek, Němcová, Fiala, ba ani Česká televize nerozpojí!

Co provedl investigativní tandem Slonková-Kubík, je z morálního i trestněprávního hlediska daleko za hranou. Ukradeným kódem si odemkli dům v cizí zemi, a pořídili rozhovor s člověk dokonale duševně chorým, jak už dobře víme  

                Bylo pozdě večer, když se Větva probudil.

Lidovka už byla docela prázdná. I televize byla vypnutá, ani jediný záblesk nepřípomínal, že by se z tmavé a mrtvé obrazovky mohla valit celý den propaganda, když si člověk zapne jakýmsi strašlivým omylem Českou televizi.

Větva zvedl se, nikoliv bez patřičného hekání a vrzání klooubů, ze země a šátral v paměti, snaže se vydolovat nějakou vzpomínku. Dlouho však narážel jen na absolutní prázdnotu. Užuž se zdálo, že si Větva skutečně na nic nevzpomíná, když v tom se jeho, až na fešácký knírek, hladce oholený obličej zkřivil naprostým hnusem.

„To, co provedli Slonková s Kubíkem a režiséry Remundou s Klusákem, tedy tajné natáčení a následné zveřejnění soukromé osoby, navíc nemocné, je největší svinstvo, které může novinář udělat!

Větší svinstvo není!

Z hlediska lidského i novinářského to je hyenismus jak vyšitý.

Jen hyeny se živí mršinami!

Navíc uměle dotočený příběh dokumentu o dokumentu to celé posunuje do absurdní roviny, nápadně havlovské roviny.

Reportáž je měsíc stará.

Čekalo se na vhodný den ke zveřejnění. Ten nastal minulé pondělí večer, když se náležitě setmělo. Je zvláštní, jak byli politici na tento bezprecedentní útok připraveni. Už druhý den ráno, ne třeba až v poledne, byli všichni šéfové opozice zajedno ve vyvolání vládní krize!“

Větvova slova padla na úrodnou půdu.

Jak se totiž ukázalo, nebyl Větva v Lidovce sám. Ze země se zvedl ještě jeden pozdní host s nápadně huňatým hlasem a těžko zařaditelným přízvukem.

„Měla to být bomba.

Šrapnel.

Měla vyvolat pořádnou vládní krizi, asi jako v únoru 1948. Hlavně však odstranit premiéra, spláchnout ho jako již mnohokráte použitý hajzlpapír.

Dnes už je možno s úlevou říct: ,Máme to za sebou!´

A skončilo to fiaskem pro všechny akční hrdiny, ať již ze špionážními lyžařskými brýlemi, s bramborovými plackami nebo s kartami ,DEMISI´ v mozolnatých rukou.

Premiér nikdy neodstoupí, to je jasné,“ řekl tento host a, oprášiv se několika zdánlivě nedbalými pohyby, pokračoval, „co se mne týče, dovedu ho pochopit.

Ale co nedovedu pochopit, je účast českých, ano, považte, českých, občanů na těchto opozičních akcích.

Prosím, kdyby tato opozice byla skutečně demokratická, bylo by to jistě najevýš výstřední, ale snad by se to, s vypětím všech sil dalo, ještě pochopit, a tedy i omluvit.

Ale copak je naše opozice demokratická?

Proto to nechápu!

Považte přece jen.

Tito lidé se napřed musí narodit, musí se těchto demonstrací dožít, ale to pochopitelně není všechno.

Musí se v den demonstrací probudit, musí se obléct, musí vyjít z domu, kde bydlí.

To všechno musí udělat, aby se mohli účastnit demonstrace!

Chápete to?

Copak takto jedná člověk svobodný, a nejen svobodný, ale dokonce i rozumný!?“

Host rozhodil rukama a tvářil se, jako by to opravdu bylo nad jeho chápání.

„To není tak složité vysvětlit,“ odpověděl mu Větva.

„Opravdu ne?“ zeptal se host.

„Nechali jsme si vzít mediální prostor bez jediného výstřelu multikulturními socialisty, kteří navíc mají neomezené zdroje, protože vlastní ne tisíce, ale milióny vkladních knížek na doručitele, tedy vkladních knížek docela anonymních.

Zoufalé zbytky svobodných médií, jako jsou třeba Parlamentní listy, které patří, díky bohu Valentovi, některé televizní stanice a třeba právě blogy iDnes, pořád existují, i navzdory neutuchajícímu tlaku na jejich likvidaci jedem na drobné i větší hlodavce, který je rozhazován krysaři v jejich redakcích.

Jo, a taky, na to bych málem úplně zapomněl, je jim ubírán reklamní prostor a jejich autoři, lidé čestní a poctiví, jsou pod drobnohledem všech těch cenzorských band.

Já bych mohl vyprávět, co je to cenzura!“

„Opravdu?

To je skvělé!“ zajásal host, ale pak vše uvedl na pravou míru, „abyste mi rozuměl, miluji vyprávění o cenzuře, protože jsou důkazem, že pravdu máme výlučně my, ryzí demokraté.

Mohl byste mi něco říct?“

„Samozřejmě, mám s tím spoustu osobních zkušeností, jsem dokonce autorem zakázané knihy,“ přikývl Větva.

Pustiv se Větva do vyprávění, ani si nevšiml, že již dávno minula zavírací hodina a on, i jeho posluchač, onen pozdní host, kráčejí po jakési prašné silnici, zatímco nikde kolem, ba ani v té nejdelší dálce, nesvítí ani jedno jediné světlo, jež by hlásalo přítomnost prostých lidí a tedy i obyčejného života.

Kam vedla tato prašná cesta?

Možná tam, kde umění číst mezi řádky bezezbytku ovládá každý hlupák, ba dokonce tam, kde právě ti největší a nepřekonatelní hlupáci jsou i největšími virtuosy v tomto podivuhodném umění, skutečnými génii….