Ticho léčí. Teda pokud z něho nezešílíte...

Jistě, že ticho léčí. Ale to chcete kvůli tichu zakázat třeba i motorové sekačky či rovnou Formuli 1? Nebo zrušit hlášení obecního rozhlasu? 

            Bylo to, tuším, krátce potom, co definitivně vstoupil v platnost zákaz spalovacích motorů.

            Šel jsem, jako docela osamělý chodec, po vltavském nábřeží a potkal Bedřicha Smetanu, který proti mně kráčel taky jako docela osamělý.

            „Tak co, mistře, jak to jde? Komponujete?“ zařval jsem na něho ze všech sil.

            Ale Bedřich Smetana mě zřejmě neslyšel, protože mne chytil za ruku a zoufale, řekl: „Slyšíte? Slyšíte to?“

            „Já slyším jenom ticho,“ řekl jsem, protože široko daleko nebylo slyšet opravdu nic jiného než jen ticho, dokonce ani klepání koberců ne.

            „Já pořád slyším jenom hudbu!“ ukázal si Bedřich Smetana na hlavu a pak zoufale dodal, „chtěl bych zkomponovat takovou hudbu, která by byla zároveň i tichem. Ale pořád se mi to nedaří, pořád něco slyším, naposled Vltavu!“

            „No, takovou hudbu, která je zároveň tichem, by dokázal složit snad jen sám Bůh, a to ještě kdoví jestli, protože na počátku byl tón, ten tón byl u Boha a ten tón byl Bůh,“ připomněl jsem Smetanovi.

            Moje slova Smetanu, zdá se, uklidnila, ale mohl jsem se ve svém dojmu samozřejmě i mýlit. Určitě mi však kývl na pozdrav a pokračoval dál po vltavském nábřeží.

            Pokud někomu přijde divné, že všude kolem bylo ticho, tak jen podotýkám, že, to co jsem teď popsal, aniž bych cokoliv ubral, či přidal, se tak událo v zimě a v zimě, jak známo, ptáci takřka nezpívají…