Uvědomělí studenti nesouhlasí s buržoasními názory svých vysokoškolských přednášejících. Je třeba vymést ten Augiášův chlív zpátečníků a kontrarevolucionářů. Dost již prvorepublikových profesorů a docentů.
Studentů shromážděných okolo VŠE nebylo sice tolik, jako lidí, kteří jen pár dní předtím protestovali proti bídě na Václavském náměstí, ale jejich hněv byl, co do intenzity, srovnatelný, vlastně se jen lišil znaménkem. Zatímco hněv lidí na Václavském náměstí byl spravedlivý, protože tito lidé protestovali proti bídě, do které je uvrhla vlastizrádná vláda vzešlá z voleb, které byly jedním velkým, snadno dokladovatelným podvodem, hněv těchto mladých, v mnoha ohledech nezralých lidí, byl názornou ukázkou neobolševického běsnění, které nepřipouští žádný jiný názor než jen ten jedině správný.
A stejně jako se nebozí, bídou o veškerou svou důstojnost připravení lidé, dožadovali na Václavském náměstí odvolání vlastizrádné vlády, vzešlé z podvodných voleb, vlády, jež je toliko loutkou v rukou světovládců, všech těch plutokratů, kterým věrně slouží, zbídačujíc český národ, dožadovali se tito studenti, avšak s mnohonásobně větší, a zcela nesrovnatelnou zuřivostí, odvolání doc. Ševčíka, který se nedopustil ničeho jiného než jen toho, že prohlásil: „Fialo, nejsem žádný ruský troll. Ještě dávno před listopadem 1989 jsem jako člen KSČ protestoval proti ruské okupaci této země. Fialo, nezasloužíš si vést tuto republiku!“
Rozdíl mezi lidmi na Václaváku, kteří bojují za svobodu, a zfanatizovanými studenty s pěnou u huby, musel být zřejmý každému, komu ještě vládní propaganda nevymyla mozek. A zatímco venku novodobí svazáci požadovali pro docenta Ševčíka ten nejpřísnější trest, uvnitř budovy Vysoké školy ekonomické se o tomto trestu skutečně rozhodovalo.
Před akademický senát předstoupil soudruh rektor a hystericky zakřičel: „Docent Ševčík musí být odvolán! Je vinen tím, že chtěl na naší škole založit spiklenecké centrum! Dávám hlasovat o jeho vině!“
Obličeje všech přítomných byly popelavé, až na dvě výjimky, které byly docela zelené.
Z venku se ozýval křik zfanatizovaných studentů: „Provaz! Provaz! Provaz!“
„No tak, kdo je pro? Všichni?“ zuřivě zařval soudruh rektor.
Zvedla se něčí první ruka. Pak druhá.
Ale to bylo všechno!
„Kdo není pro, je taky spiklenec!“ běsnil soudruh rektor.
Zvedla se třetí ruka. A čtvrtá.
V tom ale vpadla do místnosti, kde mimořádný lidový soud konal, listonoška.
„Kdo z vás je soudruh rektor?“ zeptala se.
„Já. Co chcete, soudružko?“ obořil se na ni soudruh rektor.
Nesu vám telegram, soudruhu,“ řekla listonoška a podala soudruhovi rektorovi telegram.
„Ukažte, soudružko,“ vyrval soudruh rektor listonošce telegram a začal jej, zřejmě v rozrušení, číst nahlas, „prosíme Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad docentem Miroslavem Ševčíkem. Byl obětí komunismu, věznil ho havlovský totalitní režim. Jsme hluboce přesvědčeni, že si zasluhuje žít. Prof. Albert Eistein a prof. Václav Klaus.“
Čtyři ruky, které hlasovaly pro, se s úlevou stáhly dolů.
„Eistein? Klaus? Neznám! Kdo je pro! Ptám se, kurva soudružky a soudruzi, kdo je pro!“ zmačkal soudruh rektor telegram, vztekem již takřka nepříčetný.
Po těchto slovech jsem vstal a jasně a zřetelně prohlásil: ,Nezlobte se na mě, ale já hlasovat pro taky nebudu, a vyhoďte si mně klidně za to, fialoví soudruzi z práce, já taky říkám: ,Stop návratu padesátých let!'
Ať žije prof. Eistein, ať žije prof. Klaus!“
A pak si zase sedl a pustil se do luštění křížovky, kterou nosím vždy u sebe.
