S Beátou je svět veselejší

Dnes má svátek Beáta/Beata a já se přiznám, že dokud jsem nepoznal svoji ženu, která je rovněž Beáta, bylo pro mne toto jméno synonymem afektovaných hysterek

            Když jsem svou ženou poprvé spatřil, byla již spoutaná.

            Šel jsem tehdy po ulici v cizím městě a rozvázala se mi tkanička. Sehnuv se k zemi, abych si ji zavázal, nahlédl jsem do sklepního okénka a spatřil, ke svému nemalému úžasu, spoutanou ženu ležící na shnilé slámě.

            Oznámil jsem to okamžitě na nejbližší policejní stanici přívětivým lidem, již tam konali službu.

            Následné vyšetřování však ukázalo, že žena byla zavřená a spoutaná ve sklepě docela dobrovolně, na své vlastní přání, přičemž soudně nařízené přezkoumání jejího duševního stavu ukázalo, že je zcela při smyslech, že na jejím přání trávit svůj život právě takto, není nic nenormálního.

            To mne zaujalo natolik, že jsem ji, se svolením jejích rodičů, neboť to byli oni, kdo ji na její přání spoutávali, začal navštěvovat. Ukázalo se velmi záhy, že je nejen inteligentní, ale i půvabná, a tato inteligence a půvab vynikal právě nejvíc, když byla spoutaná.

            Zamiloval jsem se do ní, ani jsem nevěděl jak, a tak mi nezbývalo, než požádat její rodiče, ostatně taky velmi inteligentní lidi, o její ruku.

            „Zdá se, že jste slušný člověk, a že to s naší dcerou myslíte vážně, proti vašemu sňatku můžeme sotva něco namítnout,“ souhlasili s tím, abych si ji vzal, dodávajíce, „jo a jmenuje se Beáta.“

            Ukázalo se však, že během svatebního obřadu nemůže být moje nastávající žena spoutaná, neboť nad právoplatnosti našeho sňatku vznášely by se mnohé otazníky.

            A tak se svatba stala nejtěžší zkouškou naší lásky.

            Když jsem se dostavil toho rána, jsa ženichem, do příbytku své nevěsty, nevěřil jsem svým očím.

            Nespoutaná a nastrojená ve svatebních šatech stála tu přede mnou docela nezajímavá žena, jakých na svatbách potkáte tisíce.

            „Bože!“ zasténal jsem a sednul si na židli, nevěda, co si s nyní počít, představa, že bych s takovou ženou měl strávit celý život, nebyla věru lákavá.

            Žena hned vytušila, co se ve mně děje.

            Poslala jediným gestem všechny přítomné ven a chytla mě za ruku, konejšíc mne: „Nevěř tomu, co vidíš, to nejsem já!

Hned jak budeme navěky svoji, můžeš mne zase celou spoutat a zavřít do sklepa, po ničem jiném netoužím, než abys mne spoutal právě ty, můj muž!

            Předtím však musíme učinit za dost všem těm formalitám, jsou směšné, já vím, ale za chvíli už budeme svoji!“

            Pohlédl jsem na svoji ženu a div se neotřásl odporem, jak byla obyčejná a všední ve svých svatebních šatech.

            „Já už tě nemiluji!

            Nemůžu si tě vzít,“ vydralo se mi odkudsi z nitra.

            „Miluješ mne, jen tomu teď nevěříš.

            Věř však tomu, co ti říkám!

            Jen co si řekneme ano, jen co budeme oddáni, spoutáš mne a pochopíš, jak ses teď šeredně mýlil!“ povzbuzovala mne žena.

            Ale já se cítil dokonale prázdný.

            „Nedokážu to!

            Aspoň sám ne!

            Mé pochyby o lásce k tobě jsou stále větší a větší, sílí každým okamžikem, a to jsme ještě ani nevyšli z domu. Někdo mne musí popadnout, pevně sevřít a takto mne dotáhnout před oddávajícího nás úředníka.

            Jinak se s tebou neožením!“ vykřikl jsem již takořka šílený.

            Po těchto mých slovech přivolala žena zpět svatebčany, šlo vesměs o její rodinu, neboť z mé strany se svatby nikdo neúčastnil.

            Nevěstin otec a ještě jeden muž, tchánův kolega z práce, mne chytili každý z jedné strany a takto jsme se vydali na skalní ostroh, kde se měla naše svatba konat.

            Dlouho předlouho mi trvalo, než jsem ze sebe dostal ano, kterým jsem stvrzoval svůj vstup do manželství, sám nevím, jak jsem to dokázal.

            Svatební hostina byla krátká, snědlo se na ní a popilo jen to nejnutnější. Jakmile skončila, spěchali jsme domů, do bytu ženiných rodičů, kteří nám přenechali jeden celý pokoj, aby oni sami bydleli v kuchyni, kde si stlali na zemi.

            „Rychle!“ podávala mi žena provaz, abych ji spoutal.

            Třesoucíma rukama jsem ji svázal tak, jak mne to učil tchán, uzel se mi podařilo zavázat až napodruhé.

            A sotva jsem jej utáhl, pocítil jsem tak prudký příliv lásky ke své ženě, že jsem si musel sednout na manželskou postel, na které ještě do včerejška spávali ženiny rodiče.

            „Tak co, už je to lepší?“ zeptala se mne žena.

            „Je.

            Je to mnohem lepší.

            Skutečně tě miluji,“ přikývl jsem, rukou něžně přejížděje po provaze, kterou byla moje žena svázána.

            „A teď mne ještě odnes do sklepa. Řekni tátovi, aby ti pomohl, neboj, síly má pořád dost,“ požádala mne žena.

            „Neboj, hned to bude, zlato!“ řekl jsem a běžel do kuchyně.

            Tchán si četl noviny, ale na moji prosbu je hned odložil.

            „Už jdu.

            Neboj, ve dvou ji uneseme, vždyť jsi chlap.

            Co my jsme se jí s mámou dřív tak sami nanosili,“ řekl tchán a nazul si pantofle.

            „Než se vrátíte, udělám vám kávu.

            Chceš turka, nebo instantní?“ zeptala se mne tchyně.

            „Instantní.

            Ať vám nepřidělávám hned první den práci s lógrem,“ řekl jsem.

            „Jakápak práce?“ mávla rukou tchyně a začala napouštět vodu do rychlovarné konvice.

            Popadli jsme s tchánem ženu a odnesli ji do sklepa a tam položili na trochu shnilé slámy.

            „Jen vypiju kávu a zase přijdu,“ řekl jsem ženě a dodal, „leží se ti dobře?“

            „Leží,“ usmála se žena.

            „Hned jsem zpátky, dám si do kávy schválně víc mléka, aby nebyla tak horká,“ usmál jsem se taky a šel za tchánem, pro kterého bylo ve sklepě příliš vlhko, už asi pět roků ho trápilo revma, ale to jsem v tu chvíli ještě nevěděl.