Jsem rusofil, a tak jen cituji slova jednoho ruského režiséra, který byl hostem Letní filmové školy v UH. Ale nepředpokládám, že by třeba pan Petřík, nebo pan Větvička zhlédli jeho, byť jen jeden jediný, film
Psal jsem dlouho do noci, další a další nápady mi bez přestání naskakovaly v hlavě, byl by učiněný hřích toho nechat a jít spát, zase jsem se jednou stal nedobrovolnou obětí své geniality.
Ale ve tři nebo čtyři ráno jsem si řekl: „Tak už dost!
Přece kvůli nějakému pitomému psaní neprobdím celou noc!
Copak jsem nějaký Puškin?
Ať se jde můj mozek vycpat, jde se spát!“
A jak jsem zavelel, tak jsem i udělal, všechny další nápady měly smůlu, a s nimi i čtenáři mých velkolepých děl, přece se kvůli nim úplně nezničím, jako tuhle Gogol.
Mrštil jsem sebou na postel, ještě půl hodiny mi mozek dobíhal, načrtával další a další geniální nápady, ale já už na to sral, těšil jsem se, jak se pak probudím a dám si čaj a možná k tomu i něco zakousnu a ta představa, tak prostá a obyčejná, docela všední, postupně otupovala všechnu moji genialitu, až jsem opravdu spokojeně usnul.
Ale všechno bylo úplně jinak...
„Vstávejte Borisi Stěpanyči, proboha, rychle!“ pronikl do mého podvědomí zničehonic známý hlas.
Otevřu oči a vidím, že se nade mnou sklání Makar Makarovič, soused z vedlejšího pokoje, který obývá s celou svojí rodinou, zdá se mi, že jeho žena trochu přibrala a taky víc pije, o dětech však nemohu říct nic špatného, všechny mne uctivě zdraví a když píšu, tak jsou zticha, nijak mne neruší.
„Co je?
Co se děje?
Čaj je už na stole?
Hned, hned vstanu, abych ho neměl studený, nemějte strach, Makare Makaroviči!“ zabrebentil jsem rozespale.
„Nejde o čaj, Borisi Stěpanyči.
Jde o vlast!“ zalomcoval mnou Makar Makarovič, když viděl, že se nemohu probrat.
Ale já v tu ránu byl již zcela při smyslech.
„O vlast?
Proboha svatého, mluvte, Makare Makaroviči!“ vykřikl jsem, sedaje na postel.
„Je válka!
Fašisti nás přepadli!“ vykřikl Makar Makarovič, celý rudý, jako by vypil litr vodky.
„Válka!?“ zalapal jsem po dechu.
„Jo, válka!
Stalo se přesně to, co jsem říkal.
Komando Delta Force zaútočilo na Kreml a celý jej obsadilo!
Putin je kaput!“ vyhrkl Makar Makarovič, a v očích se mu objevily slzy, jako vždy, když se napije technického lihu.
„Proboha!
A co naše jednotky Alfa?“ lapal jsem zděšením po dechu.
„To je to!
Fašisti vystihli okamžik, kdy byli příslušníci Alfy na zasloužené dovolené na Donbasu a zákeřně napadli Rusko, obsadili Kreml a taky už mají pod kontrolou celou Aljašku a půlku Sachalinu, a v Pobaltí malují fašisté na domy našich lidí hákové kříže!
Opravdové svastiky!“ informoval mne Makar Makarovič o fašistickém útoku na naši zemi, ale pak mu rysy v obličeji náramně ztvrdly, jako každému Rusovi, když přijde řeč na fašisty, „rychle Borisi Stěpanyči, musíte odpálit na fašisty vašeho Burestvenika, zahnat je na ústup, vyhnat z naší vlasti, zničit a rozdrtit, aby je přešly válečné choutky!“
„Hned, hned, už běžím!“ vyskočil jsem, rychle se obul do pantoflí a rozběhl se ven na dvůr, kde jsem měl pro všechny případy nachystaného Burestvenika, vyrážeje se sebe, „nadvláda fašistů nad světem se brzy skončí.
Burestvenik jim ukáže, zač je v Rusku lidský život!
Kdo seje vítr, sklízí akorát tak bouři!“
„Je to pravda, že má ten váš Burestvenik jaderný pohon?
Tuhle jsem o tom četl v novinách,“ ptal se mě v běhu Makar Makarovič, k němuž se přidávali další nájemníci.
„Je to svatá pravda!
Burestvenik je zbraň nové generace, takový malý Černobyl s neomezeným doletem, takovou raketu nemá nikdo, jenom my, Rusové.
Fašisti se mají na co těšit!“ odpověděl jsem Makaru Makaroviči.
Ale to už jsme byli na dvoře. Burestvenik stál na svém místě.
Láskyplně jsem ho pohladil a nařídil: „Jděte trochu stranou, já teď pošlu fašistům takový malý pozdrav.“
„Za vlast!
Smrt fašistům!“ zvolali spontánně lidé a ustoupili od pár kroků.
Zmáčkl jsem tlačítko, kterým se Burestvenik odpaluje, ale ten se ani nehnul z místa. Vrhl jsem se zoufale k němu a brzy zjistil příčinu toho, Burestvenik neměl v sobě žádný jaderný, buď ho někdo mezitím, co stál na dvoře, ukradl, nebo ho neměl vůbec, protože jsem ho tam ani nikdy nedal!
„Burestvenik je jen přelud naší svaté touhy, aby se nás Západ bál a s ním i všichni fašisti!
Za těchto okolností už nám zbývá jen jedna zbraň hromadného ničení.
Vodka!“ zvolal jsem zoufale a opravdu byli jsme všichni za chvilku na mol opilí.
Jen Makar Makarovič se udržel na nohou, asi proto, že tančil kozáčka.
Tančil kozáčka a křičel u toho: „Jen ať si fašisti přijdou, já jim ukážu!
Svojí hlavou je utluču jako dobytek!“
Hlava Makara Makaroviče byla opravdu strašná, šel z ní strach, ale to už věděl Tolstoj, když psal Vojnu a mír, že nejstrašnějším bohatstvím ruského lidu je jeho vlastní hlava.
