Nový světový řád již brzy bude skutečností. Ale bude to trochu jiný světový řád než ten, který pro nás chystali angloameričtí plutokrati. Poslední bitva vzplála, dejme se na Donbas
Tenhle Fjodor Michailovič je bezesporu génius.
Ať je sebevíc opilý, nikdy se nepomočil!
Může ležet třeba na zemi, ale vždy to dokáže zaonačit tak, že jeho kalhoty zůstanou suché.
„S moudrým člověk je třeba pohovořit. A Fjodor Michailovič je génius!“ řekl jsem si, koupil flašku vodky a zašel za Fjodorem Michailovičem.
„Nesete vodku?“ zeptal se mne Michail Fjodorovič, sedící doma za stolem, na kterém byla halda všelijakých papírů.
„Nesu. Tu je!“ ukázal jsem mu lahev vodky.
„Dejte, pohovoříme spolu!“ řekl Fjodor Michailovič a postavil na stůl dva prázdné půllitry, do které jsem nalil vodku.
„Na Rusko!“ zvedl Fjodor Michailovič půllitr a obrátil ho do sebe.
„Na Rusko, Fjodore Michailoviči!“ řekl jsem a přistrčil k Fjodoru Michailovič druhý půllitr.
„Na naše Rusko!“ přikývl Fjodor Michailovič a obrátil do sebe i druhý půllitr.
Po této přípravě mohli jsme se pustit do rozhovoru.
„Tak, tak, Fjodore Michailoviči, jste pořád chlapík, to se hned pozná,“ pokývám hlavou a pokračuji, „ve vzniklé situaci, na pozadí rostoucích rizik a hrozeb bylo rozhodnutí Ruska o uskutečnění speciální vojenské operace vynuceno. Bylo to nepochybně těžké, ale vynucené a nezbytné. Toto rozhodnutí svrchované země, na které má bezpodmínečné právo, je založeno na Chartě OSN hájit svou bezpečnost.“
„Ano na to rozhodnutí jsme měli bezpodmínečné právo. Bylo těžké, ale vynucené a nezbytné. Nebýt toho rozhodnutí, už bychom nebyli,“ souhlasí se mnou Fjodor Michailovič.
„To se ví, že bychom už nebyli!“ souhlasím s Fjodorem Michailovičem a pokračuji, „tam na Donbasu bojují naši vojáci nejen za denacifikaci Ukrajiny, ale i za naše, to jest, ruské právo na vlastní rozvoj.“
„To se ví, že za naše,to jest, ruské právo na vlastní rozvoj,“ přikývne opět Fjodor Michailovič a bouchne pěstí do stolu, „všechny úkoly speciální vojenské operace budou splněny. Bezpodmínečně! K čemuž přispěje jak hrdinství ruských vojáků, tak konsolidace ruské společnosti!“
„To se ví, že konsolidace ruské společnosti!“ přikývnu zase já a pokračuji, „hnedle, co dobudeme Donbas, začneme se rozvíjet!
A všichni víme, co tady u nás v Rusku znamená rozvoj! Že všechno zůstane stejné, že se nic nezmění! A proto, aby se nic u nás nezměnilo, potřebujeme získat Donbas!
Takový rozvoj si nechám líbit!
Převezme kontrolu nad světovou ekonomikou, nastolíme nový světový řád, náš ruský světový řád!
My máme zdroje, všichni se budou Rusku klanět po pás!“
„To se ví, že máme zdroje!“ přikývne Fjodor Michailovič a dodá, „heleďte, neskočil byste nám ještě pro vodku?
Ať oslavíme, že tato epocha (dominance USA ve světě) skončila, nehledě na všechny pokusy ji zachovat, zakonzervovat jakýmikoliv prostředky. Změny představují přirozený běh dějin, protože civilizační různorodost planety a bohatost kultur lze těžko spojit s politickými, ekonomickými a dalšími šablonami. Ty nefungují.“
„To se ví, že nefungují!“ přikývnu a zvednu se od stolu, „hned jsem zpátky, Fjodore Michailoviči, hned jsem zpátky i s vodkou. Vezmu jí raději víc, ať máte, co pít, i vy máte právo na vlastní rozvoj!“
Běžím pro vodku, a za zády slyším Fjodora Michailoviče, jak si sám pro sebe vykládá: „Odkud se to bere? Z jejich vlastních tvrzení. Jeden nezodpovědný politik cosi plácne (...) A co my, budeme mlčet? Jakmile odpovíme, hned tvrdí, že ‚Rusko vyhrožuje‘. Ničím jsme nevyhrožovali, ale všichni by měli vědět, co máme a co použijeme na obranu naší svrchovanosti.
„To je jasná věc!“
Fjodor Michailovič ještě něco vykřikuje, ale to už vcházím do krámu.
„Co chcete,“ ptá se mě prodavačka v krámě.
„Vodku,“ odpovím.
„Vodka není. Máme všechno, na co si člověk, zemní plyn, ropu, suroviny, ale vodku ne,“ odvětí prodavačka.
„Co se dá dělat? My přece Ukrajinu nenapadli,“ řeknu a sklátím se k zemi jako podťatý.
„
