Ruská okupace nás vrátila tam, kam patříme. Na východ

Odjakživa patříme na východ. Vše západní nám je a vždy bylo cizí. Naše národní povaha je čistě východní. Rusko se svého nároku na nás nikdy nevzdá

            Sluníčko vesele pálí, ale Standa Novák si doma zapomněl svoji papírovou čepičku z Rudého práva.

            A jak by taky nemohl nezapomenout, když je dnes opět jeho nejmilejší den, dvacátý první srpen?

            Ani dospat nemůže, a když se rozední, hned vyskočí z postýlky a běží vyhlížet tanky, jako tenkrát v osmašedesátém, kdy u nás zuřila kontrarevoluce a západní rozvědky si dělaly, co chtěly, rejdily u nás jako přemnožené krysy ve špajzce.

            Každý rok svého života v tento slavný den toužebně hledí ke vzdálenému obzoru, zda se na něm neobjeví siluety milovaných tanků, špicuje uši, zda neuslyší spásné rachocení motorů doprovázené zvuky garmošky, jež vyhrává Podmoskevské večery.

            „Proč nejedou?

Vždyť jsem jim přece napsal zvací dopis!

Aby nás osvobodili od eurofašismu, od imperialistických lží a euroatlantické nenávisti!“ smutní pak pokaždé na večer, když jeho milované tanky nepřijedou, svíraje ruku v pěst, „to jistě NATO zabavilo můj dopis!

NATO nebo Kalousek!

Přijeďte, přátelé, nedejte zahynouti ni nám, ni budoucím!“

Ale přátelé pořád nepřijížděli, ale copak naděje neumírá až poslední, a copak pravda nakonec nezvítězí?

Standa Novák věřil, že se toho dočká, věřil, že zase vrátíme tam, kam patříme, na východ, do ztraceného ráje, o který nás připravil Havel a ta jeho sebranka.

A tak i dnes nemohl dospat, i dnes vyskočil z postýlky a hnal se přivítat osvoboditele a v tom kvapu a spěchu a kalupu si zapomněl vzít na hlavu svoji čepičku z Rudého práva.

Sluníčko už bylo vysoko, ale osvoboditelé pořád nikde. Kdo měl aspoň špetičku zdravého rozumu, už byl dávno schovaný v nějakém stínku, ale Standa Novák věrně setrvával na stráži, aby se mohl vrhnout vstříc osvoboditelům a zulíbat jejich zaprášené kulaté obličeje od samé radosti.

„Soudruzi! Soudruzi! Já věděl, že přijedete, já nikdy nepřestal věřit!“ líbal by vojáky, zalykaje se láskou a radostí.

Ale osvoboditelé pořád nejeli, ačkoliv už táhlo na jedenáctou.

„Měl bych jít do nějakého stínku, ale co když mezitím přijedou a já je propásnu?“ stál Standa Novák, ten dobrý člověk, dál na sluníčku.

A jak tak stojí, jak mu tak sluníčko praží do jeho hlavičky, zdá se mu, že slyší v strašlivé dálce hukot. Napne uši a opravdu, slyší hukot, který sílí a mohutní. Standovo srdíčko sevře svou horoucí rukou nevýslovná radost.

„Už jsou tady!“ vykřikne a zastíní si svou mozolnatou dlaní oči, hledě k obzoru.

A opravdu na obzoru se objevují mračna prachu.

„To jsou oni!

Přišli!

Přišli!“ ví Standa Novák a hlava mu div nepukne nadšením, když se na obzoru objeví siluety milovaných tanků.

Nečekaje na nic, rozběhne se Standa Novák vstříc osvoboditelům.

Běží, běží, ale co to!?

Tanky se najednou obracejí a jedou zpátky!

„Přátelé, přátelé nejdražší, neodjíždějte, zůstaňte!“ volá za nimi Standa Novák.

Ale osvoboditelé, jako by neslyšeli.

Vzdalují se klopýtajícímu Standovi Novákovi, který je marně prosí, aby zůstali, až nakonec zmizí Standovi zcela z dohledu. Standa Novák klesá na zem, zoufale zarývá své prstíky do země, v níž jsou ještě otištěny stopy tankových pásů. Sluníčko mu pere do hlavy, ale ani teď se Standa nevzdává své naděje.

„My se vrátíme tam, kam patříme!“ šeptá, ztěžka oddechuje, dokud neztratí vědomí.

Když se zase probere, leží na bílé povlečené posteli, u které stojí lékař s afghankou na hlavě.

„Vy jste nám dal, Stando Standoviči!

To se dělá?

Být tak dlouho na sluníčku bez pokrývky hlavy?

Proč jste si nevzal čepičku?

Podívejte se na mě, já mám taky na hlavě afghanku, abych nedostal úpal. Srpnová vedra jsou ze všeho nejhorší,“ kárá lékař Standu Nováka.

„Kde to jsem?“ ptá se Standa Novák.

„Nebojte, jste na bezpečném místě, tady vám už nic nehrozí,“ odpoví lékař, když v tom začne odbíjet poledne.

„To je přece kremelský car kolokol! Poznal bych ho mezi tisíci jiných!“ vykřikne radostně Standa Novák a chce vyskočit z postele, jenže to nejde, protože je přikurtovaný.

„Ještě nesmíte vstávat. Jste ještě příliš slabý,“ zatlačí lékař Standu zpátky, dodávaje, „jo, to jsou kremelské zvony. Už zase bijou poledne, nejvyšší čas vypít flašku vodky, a něčím to zajíst, ať se vrátíme tam, kam patříme!“

„Kremelské zvony! My se vrátili! Vrátili tam, kam jsme vždy patřili!“ vydechne blaženě Standa Novák a není na tom širém světě nad něj šťastnějšího člověka.

A že je přikurtovaný?

Co na tom, ano, co na tom přátelé, že je přikurtovaný, když slyší bít kremelské zvony?

Na jeho místě byl by šťastný každý, o tom jsem pevně přesvědčen!