Nechtěl bych být teď redaktorem České televize. Brát takové prachy za to, že konečně říkám pravdu, ne děkuji, opravdu nechci!
Byla to první neděle bez Otázek Václava Morava, jako by z nás spadly všechny okovy
Svátečně oděn, vykoupán a odvšiven, seděl jsem u televize, protože teď jsme se měli poprvé z České televize dozvědět pravdu.
Skutečnou pravdu.
Vzrušením jsem sotva dýchal a když se úderem pravého poledne objevil Jirka Ovčáček tam, kde vždy sedával Moravec, zařval jsem: „Mámo, nechej už toho nádobí, nastrkáš to do tý myčky pak, už to začíná, ta pravda, pojď se koukat, ať seš taky v obraze!“
„No, jo táto, vždyť už jdu! Říkal už něco? Nějakou pravdu? Jak mu to sluší na tý veřejnoprávní obrazovce?“ zeptala se máma, když přišla do obýváku.
Ale já už lapal po dechu, který mi pravda, jež poprvé zazněla, z České televize vyrazila.
„Co je ti, táto? Snad neřekl, že Bartoš platí členský příspěvky Antifě, a ta jheo stará a děcko taky, levičáci jedni zasraný?
No, ještě, že volíme tu Trikolóru,“ řekla máma a zalapala po dechu, jak i ji přímo na solar udeřila další pravda, která se jako pěst vymrštila z České televize.
Abych se přiznal, moc jsme si tu první pravdu v České televizi neužili. Byl to pro nás přece jen nezvyk, po tolika letech lhaní. Bylo mi, jako bych hodinu pobýval v takové té centrifuze, co se používá k výcviku kosmonautů. Točila hlava a bylo mi na zvracení, stejně jako po prvním sexu, a manželka na to nebyla o moc líp a to si přivodila první orgasmus sama už v jedenácti stejně jako Aňa Geislerová.
„Nikdy bych neřekla, že právě to je pravda,“ řekla manželka, když byla s to konečně promluvit.
„To je jen důkaz toho, jak moc nám Česká televize, myslím ta minulá, vymývala mozky,“ poučil jsem mámu a dodal, „toto s námi ale zamávalo, uff! Skoro mám strach dívat se na 168 hodin s Bobošíkovou. Možná bychom si měli tu pravdu dávkovat raději po kapkách, ať to s námi nesekne jako se Zemanem.
Ale že je ten Železný pěkná svině! Takový prachy bral, skoro jako Zagorová! Ale ta je aspoň hodná holka, ale on to bral za to svoje lhaní, brr, bože, jak je mě z toho hajzla blbě!“
A jen jsem to dořekl, už to šlo všechno ze mě hezky ven, celý nedělní oběd, napřed vepřo, pak zelo a nakonec knedlo.
Ale televizi jsem pochopitelně nevypnul. Teď už ji nikdy nevypneme, ani ji už nikdy nepřepneme, budeme se dívat už jen na Českou televizi, protože její redaktoři říkají pravdu a co na tom, že jí ještě nejsme schopní strávit, že v nás zatím vyvolává silnou nevolnost?
Však ono se to časem poddá. Určitě se to poddá, co by se to nepoddalo, chce to jen čas, čas a nic víc, čas je mocný čaroděj, jednou si i na tu pravdu a Bobošíkovou v České televizi zvykneme a bude nám to připadat úplně normální a na Moravce a Fridrichovou si ani nevzpomeneme...
